Aquaman

Jak to jen říct… před chvílí jsem potvrdil, že si to zítra večer dám znova! Tahle recenze nepůjde směrem, který čekáte, jelikož Aquaman ve výsledku opravdu není řemeslo plné děr, slabých postav nebo únavných CGI scén, James Wan naopak dokázal zařídit mix očekávaného a neočekávaného a opravdu se mu povedlo vdechnout DC Extended Universe nový život. DC Extended Universe rozhodně není bez problémů i když jsem jeden z mála, který má toto univerzum celkem v lásce- Muž z oceli byl tehdy před 5 lety neokoukaný pohled na Supermana, který byl výrazně temnější, surovější a vážnější než jakákoliv jiná Supermanova verze. Jeho pokračování Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti mám ještě radši a dodnes se jednalo o nejlepší DC Extended Universe film. I přesto, že jsem od Sebevražedného oddílu čekal něco trochu jiného mě ani on ve výsledku nezklamal a naopak mi přijde jako film plný zajímavých postav s pořád dosti nevyužitím potenciálem. Sólovku Wonder Woman jsem měl po Batman v Superman nejradši a i ta Liga spravedlnosti je časem celkem zábavný film, kterému kazí fakt, že prostě měla být lepší a rovnat se Avengerům a ne jednat se o slabší béčkový odvar. Bylo ale jasné, že DC Extended Universe potřebuje upgrade a já doufal, že to bude právě James Wan, který tento vesmír nakopne. A já myslím, že se mu to opravdu povedlo! Zatím co na posledních DC filmech je vidět, že za zády stáli producenti a diktovali každý pohyb (to je bohužel jeden ze zásadních problémů Ligy spravedlnosti), James Wan je na tom zcela opačně, jelikož po nastartování série V zajetí démonů je pro Warnery exkluzivním miláčkem a dostal tak u Aquamana volné ruce a naštěstí toho využil tak, že se vydal trochu jiným a nečekaným směrem. Na Aquamanovi je prostě fascinující, že sice bere základní elementy komiksových prvních sólovek (odvyprávění původu, souboj s blízkým nepřítelem, zápolení s nějakým vlastím démonem...) ale zároveň toto vše podává se svěžím, neotřelým způsobem. Wan dost jasně dokáže poznat klišé a buďto se mu vyhne nebo to klišé použije ale parádně si s ním vyhraje, že ve výsledku ani není klišém v pravém slova smyslu. Na první pohled se sice jedná o známou firmu, na druhou stranu jde ale o něco výrazně odlišného a Wan se především snaží vyrazit dech tím, že Aquaman není obyčejným hrdinou. Ať už můžeme řešit fenomenálně přehlednou akci, která nikdy nezačne smrdět digibordelem (reálně jde o nejlepší efekty v historii tohoto univerza), brilantním stylem podojený zvrat ( no možná více zvratů) nebo pečlivé vykreslení postav, James Wan si především hraje po svém a věcem, které mu nevoní se vyhýbá. Nedivil bych se kdyby se Wanovi ve finále vyčítalo, že ale příliš klade důraz na příběh z bodu A přes bod B kolem bodu C do bodu D (sám Wan film přirovnal k Dobyvatelům ztracené archy a ve finále možná není až tak daleko). Wan ale prostě nechtěl natočit očekávaný komiksový film a na to, že to prostě není další Muž z oceli nebo Wonder Woman kašle. Wan nepotřebuje další finále ve kterém hrdina a padouch ve finální bitce rozbijí polovinu nějakého města. Wan se prostě jen tak trochu pokusil komiksový film upgradeovat/natočit ho jinak a daří se mu to. Chápu, že někdo bude ve finále rozhořčen a bude říkat: je to až příliš barevný a připomíná to spíš pohádku, mě ale celé prozkoumávání podvodního světa, budování vztahu Aquamana a Mery, charakter Ocean Mastera nebo jakékoliv scény s Dolphem Lundgrenem neskutečně bavili. Představitel Aquamana, Jason Momoa měl prostě pravdu když říkal, že je to něco výrazně jiného. Aquaman zvládá být epický komorní, zábavný i napínavý. Možná to trvá příliš dlouho (143 minut), i na první pohled zbytečné scény ale mají smysl, protože buď odhalují nové vrstvy podvodního světa a jeho pravidel nebo pracují s postavami typu královna Atlana v podání Nicole Kidman. Neříkám, že bych se třeba bez romantického jiskření Aquamana a Mery na Sicílii nebo pár dalších scén neobešel, vztah Aquamana a Mery ale zásadně ovlivní nejen následný děj filmu ale zároveň detailněji vykresluje charakter Aquamana samotného a ty scény tak nemůžou za to, že by člověk radši viděl další akční sekvenci ve které Dolph Lundgren jezdí na mořském poníkovi. Wan naštěstí také ví, jak vytvořit zajímavý záběr a pořád si vybavuju několik kouzelných money shotů. Zkrátka a dobře, u mně hejt nečekejte. Já jsem hltal film od začátku do konce (už ta úvodní akční sekvence!) a už po jedný projekci se mi do hlavy zarylo několik fenomenálních momentů. James Wan se opravdu vydal jinou cestou a stálo to za to. A já tleskám a klaním se, protože v současném komiksovém rybníčku se to zdá jako mission impossible a společně s Black Pantherem a Paralelními světy se jedná o nejosobitější komiksovku roku. Jason Momoa je jinak pořád především hromotluk, jeho Arthur ,,Aquaman´´ Curry je ale pořád sympatický hrdina, Willem Dafoe mu poté vystřihl parádního mentora, Nicole Kidman na to pořád má a i když je Ocean Master v podání Patricka WIlsona spíše DC variací na Lokiho, pořád zvládl zahrát perfektního záporáka s uvěřitelnou motivací a bylo by fajn ho ještě někdy vidět, jelikož nepůsobil jako čistý záporák. Herecké schopnosti Amber Heard mě jinak pořád nepřesvědčili, minimálně mě ale tady nerozčilovala. Dost možná se zároveň jedná o nejlepší vizuální zážitek od Avatara, jelikož Atlantida a další království jsou perfektně nadesignovaná do každého detailu a inspirace je cítit ve všem možném od právě Avatara, Star Warsek nebo snad dokonce Blade Runnerů. Jinak určitě stojí za to to vidět v IMAXU, jelikož i když IMAX vysílá pouze 3D verzi, tak 3D tu vůbec zážitek nekazí a jestli někde vynikne Aquamanova osobitost tak právě v IMAXU. A jo, samosebou to má i ekologické poselství takže děcka neházejte do moře odpadky nebo si vás Aquaman najde a sežere vás! Čím víc nad tím přemýšlím, mám z toho obrovskou radost a to především kvůli tomu, že jestli někdo zvládl DC Extended Universe nakopnout správnou cestou tak je to právě James Wan. O nejlepší DC Extended Universe komiksovce snad nemůže být pochyb, dokonce bych řekl, že po Temném rytíři a Temném rytíři povstal se jedná o nejlepší DC komiksovku, u které jsem si vzpomněl i na zlaté časy Burtonových Batmanů. Dále vizuálně nejlepší zážitek od Avatara, jeden z nejlepších filmů roku (Dost silně uvažuji o upravení TOP 5!) a soundtrack Ruperta Gregsona-Williamse patří mezi jeden z nejlepších roku. Obrovská pecka, u které se těším na dvojku, ke které se snad vrátí Wan a snad si druhou projekci jedničky užiji úplně stejně jako tu první. Velký palec nahoru, jen tak dál DC!! Viděno v kině:2x (13.12.2018) (méně) (více)

Když už má ňoumovitý strážce majáku z toho věčného honění tenisový loket, rozhodne se vyprcat mořskou pannu. Plodem jejich tření je pokérovaný žábroidní maskulín s potenciálem stát se generálním Poseidonem, předurčený zprasit lidstvo před nasranými atlantskými frutti di mare, které zlomyslně vyvrhávají na kontinent petláhve, hovna a ropné sqrny. Nejprve ale musí vrazit magický trojzubec do prdele temného podvodního gejlorda, najít Nema, vyhrát Vodní války a ukecat pár hlavonožců ke změně jejich volebních preferencí, přičemž zažívá všeliká roztodivná dobrodružství ve vskutku spektakulárním digitálním mrdníku na pozadí. Tedy až na tu počáteční megaodpornou androgynní omlazovací animaci věkem rozorané Kidmenky a masturbujícího aquatáty. To je opravdový humáč, z něhož by se poblil snad i Michal Hrdý! Každopádně je z toho poměrně milá, výpravná, odsejpající a v detailech nápaditá homixová ekopohádka, kterou charismatický Momouš aspoň trochu zheterákoval, a tak ústřesní supergej, ač opět sem tam narvaný do pastelových elasťáků, konečně nevypadá, jako by se každou chvíli chystal vyskočit z plátna análně zprznit mužskou část publika. Dokonce mu i věříte, že fuckt touží zcákat jikry zrezlé ichtylní princezny Amber Slyšela, jejíž kozy sice opět hrají jako o život, ale jinak je to obvyklá bída, a mnohem uvěřitelnější výkon by podala, kdyby se občas proměnila třeba v kapustňáka. Ale dost diletantského házení pícniny plebsu, filmové kritiky se přeci píčí pro ufony a bez adekvátního žonglování s cizími termity rozhodně nedisponují suficientním impaktem. Tudíž i JÁ přicházím s odbornou analytickou poznámkou k AQUAMANOVI, na rozdíl od kolegy Daglese důkladně promyšlenou, protože mi na plytkou mongoloidní pohádku úplně stačí jedno zhlédnutí: Ač mám díky svému erudovanému eklekticky dekonstruktivnímu přístupu k dílu reinterpretaci žánrových vzorců zcela v zevním genitálu a existenci vývojového oblouku holyúdského filmu sveřepě popírám, přičemž důrazně axiomaticky deklaruji, že existuje pouze vývojový kosočtverec, laxně reflektující výhradně momentální nejlukrativnější komerční model degenerativní masové debility, jak už to svého času popisoval Erasmus Rotterdamský ve své publikaci Lob der Torheit, aniž by měl o existenci Supergejů sebemenší ponětí, zaujala mě jistá podobnost s vlnou homixových velkofilmů. Ač jsem fanatickým zastáncem addukce, a tudíž obvykle abdukuji jen zřídka, docházím zde čistou abdukcí ke konkluzi, že se jedná o plagiátorskou slaboduchou pičovinu podle přiblblých omalovánek pro dyslektiky, ovšem pičovinu naračně eklatantní, exekučně dekorativní a infantilně disportní. Závěrem bych ještě rád fundovaně vygradoval svou snahu hledat v hovně nestrávené zbytky expertním konstatováním, že zjevnou dehonestaci chudáka biblického Jonáše postmoderně sebeuvědomělým Pynokyjem lze snadno ad hoc zmírnit okřídleným citátem velkého filosofa Murphoklese „Nusquam est umquam sic nocens ut non adepto peior“ a uvědoměním si fucktu, že obří kýtovec sežral i kapitána Achaba. Taxe, vole, neposer! (02.01.2019) (méně) (více)