Aquaman

Když už má ňoumovitý strážce majáku z toho věčného honění tenisový loket, rozhodne se vyprcat mořskou pannu. Plodem jejich tření je pokérovaný žábroidní maskulín s potenciálem stát se generálním Poseidonem, předurčený zprasit lidstvo před nasranými atlantskými frutti di mare, které zlomyslně vyvrhávají na kontinent petláhve, hovna a ropné sqrny. Nejprve ale musí vrazit magický trojzubec do prdele temného podvodního gejlorda, najít Nema, vyhrát Vodní války a ukecat pár hlavonožců ke změně jejich volebních preferencí, přičemž zažívá všeliká roztodivná dobrodružství ve vskutku spektakulárním digitálním mrdníku na pozadí. Tedy až na tu počáteční megaodpornou androgynní omlazovací animaci věkem rozorané Kidmenky a masturbujícího aquatáty. To je opravdový humáč, z něhož by se poblil snad i Michal Hrdý! Každopádně je z toho poměrně milá, výpravná, odsejpající a v detailech nápaditá homixová ekopohádka, kterou charismatický Momouš aspoň trochu zheterákoval, a tak ústřesní supergej, ač opět sem tam narvaný do pastelových elasťáků, konečně nevypadá, jako by se každou chvíli chystal vyskočit z plátna análně zprznit mužskou část publika. Dokonce mu i věříte, že fuckt touží zcákat jikry zrezlé ichtylní princezny Amber Slyšela, jejíž kozy sice opět hrají jako o život, ale jinak je to obvyklá bída, a mnohem uvěřitelnější výkon by podala, kdyby se občas proměnila třeba v kapustňáka. Ale dost diletantského házení pícniny plebsu, filmové kritiky se přeci píčí pro ufony a bez adekvátního žonglování s cizími termity rozhodně nedisponují suficientním impaktem. Tudíž i JÁ přicházím s odbornou analytickou poznámkou k AQUAMANOVI, na rozdíl od kolegy Daglese důkladně promyšlenou, protože mi na plytkou mongoloidní pohádku úplně stačí jedno zhlédnutí: Ač mám díky svému erudovanému eklekticky dekonstruktivnímu přístupu k dílu reinterpretaci žánrových vzorců zcela v zevním genitálu a existenci vývojového oblouku holyúdského filmu sveřepě popírám, přičemž důrazně axiomaticky deklaruji, že existuje pouze vývojový kosočtverec, laxně reflektující výhradně momentální nejlukrativnější komerční model degenerativní masové debility, jak už to svého času popisoval Erasmus Rotterdamský ve své publikaci Lob der Torheit, aniž by měl o existenci Supergejů sebemenší ponětí, zaujala mě jistá podobnost s vlnou homixových velkofilmů. Ač jsem fanatickým zastáncem addukce, a tudíž obvykle abdukuji jen zřídka, docházím zde čistou abdukcí ke konkluzi, že se jedná o plagiátorskou slaboduchou pičovinu podle přiblblých omalovánek pro dyslektiky, ovšem pičovinu naračně eklatantní, exekučně dekorativní a infantilně disportní. Závěrem bych ještě rád fundovaně vygradoval svou snahu hledat v hovně nestrávené zbytky expertním konstatováním, že zjevnou dehonestaci chudáka biblického Jonáše postmoderně sebeuvědomělým Pynokyjem lze snadno ad hoc zmírnit okřídleným citátem velkého filosofa Murphoklese „Nusquam est umquam sic nocens ut non adepto peior“ a uvědoměním si fucktu, že obří kýtovec sežral i kapitána Achaba. Taxe, vole, neposer! (02.01.2019) (méně) (více)