127 hodin

>>A proto, milé děti, jestli chcete ještě někdy napsat znuděný komentář na váš oblíbený filmový web hmatovou technikou deseti prstů, napište vždycky do bločku na lednici, kam se chystáte. -Dobře, paní učitelko, a teď už si můžeme jít hrát? -Tak utíkejte, vy malí lišáci. -Jupííííí.<< A Danny Boyle na to vypolýtval hodinu a půl. (25.01.2011)

Příjemná jednohubka, velmi moderně a nápaditě natočena, Boyle excelentně diriguje kameru i střih, bere si na paškál atraktivní látku, vypráví se zanícením, intenzitou a v neposlední řadě se umí postarat i o svěží hudební doprovod. Pochybnosti však zůstávají na množství obsahu, uvidíme pár nejasných flashbacků, nějaké úpění, smutek i zlost a dále už moc není co... 127 hodin (mimochodem podle mě nepříliš šťastný název pro film, který je mnohem více založen na pocitech, než na rekonstrukci faktické události) tak ve všech tech panenských záběrech vyzní zkratkovitě, možná i málo depresivně. Emoce utrpení sice vynahrazuje dost brutální vyvrcholení, ale v celkovém náhledu film trooošičku sklouzává k povrchní jednohubce. 7/10 (07.01.2011)

Boyle znovu dokazuje, že v Hollywoodu nemá nikdo tak obrovský cit pro spojení audia, vizuálu a studia síly člověka jako on. Neskutečná žranice, která má všechny Boylovské znaky a žene příběh kupředu jako rychlovlak, aniž bych se tím, že se film odehrává téměř celý v průrvě, někdy nudil. James Franco znovu světu ukazuje, že už je pán herec, tady v tomto filmu zatím úplně nejparádněji (talk show) a já jsem opravdu s nadšením sledoval postupný vývoj jeho chování. Nechtěl bych být tedy v kůži toho Arona, ani kdyby se mu tohleto nestalo. Závěrečný text mi to jen potvrdil. A Rahman po perfektním Slumdogu znovu složil soundtrack, který ty scény dokonale dotváří. A po tomhle šíleně dobrém zážitku bych mu za to dal i oscara. Snad tentokrát po ne zrovna zasloužených osmi oscarech za SM Boylea Akademie nepřehlídne. Protože tohle je film, který si budu pamatovat ještě dlouho.. (09.01.2011)

Jsem rád, že tento celosvětově známý příběh natočil Danny Boyle... jeho dynamická réžie a parádní cit pro hudbu jsou jednou z mála klíčových faktorů, proč jsem se po celou stopáž nezačal nudit. Boyle opět zvládá přenést psychické rozpoložení hlavního hrdiny na diváka a je radost sledovat výtečně hrajícího Jamesa Franca, který one-man show zvládá na jedničku. Tato podívaná mě bude dlouho ležet v hlavě… mé hodnocení 4,5 hvězdičky… Skutečná fotka Arona Ralstona: den třetí (08.01.2011)

Nádherná ukázka toho, že vařit se dá i z vody. Jen do ní musíte naházet halucinace, flashbacky, rozmluvy se sebou samým a trochu videoklipového koření (tři záběry vedle sebe, POV sekvence, oživlé fotky), které ovšem otupuje jakékoliv napětí (film je příliš načančaný, než abyste se o Franca opravdu báli). Kvůli mediální masáži všichni víme, jak ten film skončí, ale Boyle i Franco se rvou do poslední minuty, aby k přefiknutí pointy došlo až v poslední čtvrthodince. Těch sedmdesát minut předtím se rozhodně nenudíte. Ale občas máte pocit, že se o Aronovi dozvídáte až moc. Spolu s Útěkem do divočiny každopádně hezký příspěvek do dnes spíše anorektického žánru survival filmů. (13.01.2011)