Babička Gógó

Príjemne prekvapivý film o nepríjemných veciach, s vynikajúcimi hercami (Mrs. Kjeld), predcíznou kamerou, melancholickou hudbou a zaujímavou výpravou (dekorácie). Naozaj neviem, kde tam niektorí diváci postrehli náznak komédie? Je to čistá dráma, na rozdiel od filmu Deti prírody oveľa viac formálna a oveľa menej mystická a "artistická" - úprimná, presná, trpko melancholická a pre režiséra veľmi osobná. Samotný film je akoby transformáciou režisérovho filmu Deti prírody. Transformácia základného tématu staroby z obrazu poetického a mystického, vzdávajúceho hold starej generácii a jej tradíciám, do obrazu veľmi civilného, realistického, autobiografického, čo mu však nič neuberá na hĺbke a citovosti. Mamma Gógó je akoby komplement-doplnok k Deťom prírody. Myslím že Fridrikssonovi vôbec nešlo o reflektovanie známych finančných problémov Islandu, ale iba o poukázanie na to, ako nás naše "finančné bytie" vzďaluje od starnúcich rodičov (krásne to bolo vidieť v scéne, kde syn pri tv-správach je naštvaný, keď zistí že firma, ktorej akcie iba nedávno predal, vynašla liek na Alzheimera, aj keby sa mal vlastne tešiť, že jeho matke postihnutej touto chorobou sa tým otvorila možnosť na uzdravenie).... Režisér však nijak nemoralizuje, nepolemyzuje o "skazenosti doby", ale iba úprimne a pokorne dáva svoje vlastné svedectvo o nepokoji, ktorým ho útrapy a tristnosť "jesene života" napĺňajú. (18.05.2012)

Zvláštně nevyrovnaný film. Buď to měla být pocta matce trpící Alzheimerem nebo tam měly být ty vtípky na téma jak si zvětšit dluhy snadno a rychle. Takže jsem se chvílemi bavil na režisérův účet a chvílemi sledoval, jaké to je, když se vám matka ztrácí před očima. Obě části nefungovaly spolu a nedoplňovaly se, spíš se srážely a tříštily. Ale ten černobílý film režiséra Erika Ballinga z roku 1962, který tu fungoval jako vzpomínky titulní hrdinky a Islanďanům objasňoval název, bych docela chtěl vidět. (26.07.2014)

Dlouho jsem z filmu necítil takovou depku, jako právě z tohodle kousku. Film jako takový úplně dopodrobna nepromítá Island a jejich zvláštní náturu. Spíše se zaměřuje na pocity ze situací, ke kterým se jednou dostane většina z nás. Proto se filmem prolíná tak neskutečná deprese. Každopádně ale musím uznat, že režisér to natočil hezky. Trošku se tady vypovídal z jednoho, pro něj určitě, dost těžkého období a zároveň nezapomněl ani na ty, co na islandský film koukají, aby si užili tu krásnou krajinu a ty neuvěřitelně osobité postavičky v ní. Babička Gogo je těžký film, rozhodně bych ho nedoporučoval všem. Ale v závěru určitě nezklame a dopoví své zodpovězené otázky, což je sympatické. Život totiž pluje rozbouřeným mořem neustále. Jednou je na vlně, jindy pod vlnou. Pokaždé se ale musí oklepat a jít dalším vlnám čelem. (28.02.2014)

... a protože je Fridrik T. Fridriksson smolař jako prase, nebudu se na něm hojit ještě i já - udělím mu za tu depresivní retrospektivu 40% a tím se spolu rozloučíme. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (21.04.2015)

Začátek vypadal dobře a těšil jsem se na sžíravou satiru na filmový průmysl. Bohužel jsem dostal něco úplně jinýho. Od tý chvíle, co matce diagnostikovali Alzheimera, šel režisér stranou a začalo se hrát na vážnější strunu. Nebylo to špatný a mělo to příjemnou melancholickou náladu, bylo to i hezky natočený, ale prostě ten příběh s tím filmem totálně vyšuměl. Byl nakonec nominován na Oscara? jak dopadl režisér? To se bohužel nedozvíme a je to škoda. I ta linie se zjevujícím se duchem manžela mi přišla zbytečná. Kjeld v hlavní roli je ale famózní a dost to drží. Přináší humor i tragiku a hlavně díky ní má tenhle film smysl. Gudnason je taky fajn, ale v polovině filmu ustupuje do pozadí a už moc nemá co hrát. Sem tam je to dost chaotický, že se člověk trochu ztrácí, ale herci to udrží lehce nad průměrem. Bodíky přidává hezká hudba, kamera a celková atmosféra. 60% (23.03.2011)