Pravda

Oproti těm známějším filmům francouzského „Hitchcocka“ Henri-Georges Clouzota je „Pravda“ jen zřídka promítaným snímkem. Přitom v 60. letech patřil k nejnavštěvovanějším francouzským filmům a zaznamenal velký úspěch. Taktéž pro Brigitte Bardot, která zde byla poprvé uznána jako charakterová herečka. Perfekcionista Clouzot nám stejně jak už v dalších jeho snímcích představuje průměrného člověka, který v sobě skrývá potenciál dobra i zla a nakonec nikdy nedosáhne vytouženého cíle. V soudním procesu, který sledujeme se neochotní a ignorantní zástupci justičního systému předhánějí ve svých nabubřelých proslovech, místo aby se snažili odhalit pravdu v zoufalém činu jedné mladé ženy. Sexuální morálka a počestné soužití stáli tehdy na předních příčkách hodnot, takže Dominique je posléze pranýřována za život jaký vedla než za samotný zločin, který spáchala. Moc institucí je neomezená. (15.03.2010)

Nedokážem sa povzniesť nad to, že od Clouzota čakám osobitejší a inovatívnejší prístup k dielu. Nehovorím, že príbeh je prostý, ale nevyužíva prostriedky súdnej drámy ako napätie, hoci o vražedných sklonoch Dominique (Bardot) vytvára akúsi dymovú clonu ako aj problém etickosti a morálky nerozvíja ďalej za hranicu média. Je to dobré ale nie výborné. Mzda strachu a Diabolské ženy sú výborné a nielen dobré. (04.09.2022)

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)

Další mylný předpoklad a předsudek si teď můžu škrtnout. Brigitte Bardot rozhodně nebyla jen vyprázdněný sexsymbol , ale i skvělá charakterní herečka, Pravda toho budiž důkazem.  Dobové soudní drama může některým připadat na první pohled  zastaralé, ale bude to jen zastřený pohled ignorantův.   Společnost dnes řeší jiná témata, leč falešná morálka a moralizování je lidskému plémě vlastní a vymýtit se jej vůbec nedaří.  Máme tu pravdu společenskou, mravokárnou, kde nemravná dívka zavraždí svého bezúhonného a ctnostného milence a.... další případ, prosím. Proti ní však stojí pravda lidská, pravda jednotlivců, pravda, jež je ovlivněna city, emocemi, touhami, ideály, ale i sebeklamem či nedostatkem vlastní vůle, pravda mužská, pravda ženská, pravda sobecká...  Clouzot ukazuje obě (či lépe všechny) tváře  té pravdy, třeba kontrast mezi sestrami Annie, krásnou, tmavovlasou, cílevědomou, pracovitou a ctnostnou  a Dominique, živočišnou, nemravnou, nestydatou, svobodomyslnou a bezzásadovou.   Film o svobodě, lásce a možná i smyslu našeho bytí. A má v životě  vlastně nějaký význam definovat pravdu? (29.09.2022)

Málokedy poskytuje televízia staršie, málo známe filmy a vtedy sa treba chopiť príležitosti, lebo ďalšia už nepríde. Preto som sa tešil na film režiséra, ktorý ma zaujal Mzdou strachu. Po zhliadnutí filmu sa nečudujem, že zožal v svojej dobe veľký komerčný úspech. Súčasným divákom už tento predčasne zostarnutý film nemá čo ponúknuť. Leví podiel na úspechu filmu mala predovšetkým atraktívna Brigitte Bardot s bujnou hrivou plavých vlasov. Zvyšok filmu neposkytoval príležitosť na zaujatie, aj keď sa v ňom dali nájsť príklady Clouzotovho režisérskeho umu. Ale aj tak to viac ako na priemer nevydalo. V každom prípade vďaka ČT2. (26.05.2020)