Nákaza

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Remeselne soderberghovsky kvalitná, inteligentná a herecky atraktívna predstava globálnej katastrofy a postupu jej riešenia. Viac než na "obyčajných ľudí" sa film sústredí na postavy, ktoré majú čo hovoriť do riešenia problému, a ktoré sa skrz ich zraniteľnosť tiež stávajú obyčajnými ľuďmi. "Chemickú" atmosféru podporuje progresívna elektronická hudba bez jedinej emócie. Silných momentov mohlo byť viacej, a to najlepšie nemuselo prebehnúť na začiatku. Vysvetľujúci záver je narýchlo odbitý. Celkovo slušná alternatíva katastrofického žánru, ako ho poznáme od Emmericha a spol :-) Ale Cuarónovi by predsalen svedčala viacej. Spomeňme si na jeho emocionálnych Potomkov ľudí... (13.10.2011)

Nákaza není jen tak ledajaký film. Je to spíš film velmi prorocký, neboť ukazuje zásadní rozdíl mezi 20. a 21. stoletím, který by se dal charakterizovat i jako rozdíl mezi macro a micro strukturami. Jestliže přicházelo ve 20. století největší nebezpečí s jadernou katastrofou a největší úspěch s přistáním člověka na Měsíci (podle mě to nejtitánštější, co kdy lidé dokázali), ve 21. století se přesunujeme do micro struktur: největší nebezpečí skýtají biologické zbraně a kyberútoky hackerů a největší úspěch přistání s nanoboty v lidském těle, jak o tom referují Tata Bojs v Léčiteli. Po stovky let označovala Velká čínská zeď stavbu z cihel a kvádrů; dneska označuje firewall hlídající čínský přístup k internetu. Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale, jak naznačuje Nákaza, spíš malý nebezpečný breberky v podobě biologických zbraní – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný. Odsud vidíme, proč byl teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 spíše posledním spektakulárním dozvukem válek dvacátého století, než aby předjímal charakter válek století jedenadvacátého. Očekává nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba „imateriální“ války provázené neviditelným útokem – viry, jedy, které mohou být všude a nikde. Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí, živo se rozpadá. Vstupujeme do nové éry paranoidního válčení, ve kterém bude největší problém představovat identifikace nepřítele a jeho zbraní. Nakonec přesun od čitelných macro struktur k nevyzpytatelným micro strukturám kopíruje i přechod od newtonovské fyziky ke kvantové teorii: jakkoliv je kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti. Na rozdíl od newtonovské teorie, dávající jasné, jednoznačné výsledky pro pohyb, umí kvantová teorie udávat jen pravděpodobnost. Tento rozdíl mezi oběma stoletími bude mít zásadní vliv i na kinematografii, jelikož biologické zbraně nebo kyberútoky nejsou tak vizuálně atraktivní jako výbuchy atomovek nebo ekologické hrozby. Jak pronese jedna z postav v Nákaze: virus je příliš malý na to, aby ho zachytila kamera. Soderbergh se s tímto omezením a současně výzvou pro kinematografii vypořádal velmi dobře. Otázka zní, jak se na tomto poli povede ostatním filmařům. (23.01.2012)

Soderberghova variace na hollywoodské katastrofické filmy je koncipovana jako přesná antiteze všech atributů klasické podoby tohoto žánru ustanovené áčkovými studiovými spektákly v 50. letech a definitivně kodifikované v 70. letech. Přitom ovšem cílem snímku není žánr podvracet, ale naopak přijít s jeho podobou pro dobu široké dostupnosti informací, aby mohl opět fungovat a budit v divácích hrůzu a vypětí oproti popcornovým ptákovinám emmerichovského stylu. Nutný základ pro to dodává bravurní inteligentně vystavěný a informačně napěchovaný scénář Scotta Z. Burnse, který se opírá o vědecké poznatky a zkušenosti z tehdejších epidemií (a právě proto tolik koresponduje s reálnou pandemií roku 2020 na rozdíl naivních vyfabulovaých scénářů typu "Smrtící epidemie"). (16.05.2020)

Hm, je vidět, že jméno Soderbergh dokáže ještě stále všelico a když k tomu patří sehnání velkého množství talentovaných stálic, kteří pravděpodobně podepisovali bez váhání a bez námitek o výši honoráře, je to jenom pro moje a divákovo dobro a taky dobro filmu. Díky tomu totiž film dostane něco známého, výrazného a čemu jde fandit. Bez nich by to určitě dopadlo trošku jinak, alespoň pro moje výsledné pocity. Ten film je totiž po stránce technické a řemeslné tak dokonale čistý a destilovaný, až je odtažitý skoro jako dokument. A i ty někdy dokážou vtáhnout víc. Nicméně, v tomhle případě to nakonec funguje výborně - ta sterilita a naturalismus, ostrost a bezohlednost k epidemii padne jako ulitá. Celou dobu tak máte nepříjemný pocit, jak moc reálné to je a jak velká pravděpodobnost toho, že by se něco takového mohlo stát, existuje. Film předkládá nepříjemné fakty, statistické údaje, nějaké city a emoce téměř neexistují (a když na konci ano, hned to zhorší celý pohled na věc, na druhou stranu to ale bylo i jakési vysvobození z té děsivé atmosféry) a Soderbergh si to viditelně užívá. Vizuálně film taky přesně odpovídá formě, vše je bledé, nevýrazné a prostě mrtvolné. Brrr! Takže Stevene, děkuji za tohle mrazivé zmapování jednoho z možných konců lidské rasy a v klidu příště zkus zmapovat další. V záplavě všech těch hollywoodských přeslazených romantáren a eye-candy akčnáků bylo tohle fakt výjimečné a díky tomu i zajimavé. PS: Martinez zase zabodoval a filmu dodal ještě větší depresivnost (29.05.2012)