Nákaza

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Určite to nie je film, ktorý by som si pozeral dvakrát do roka. Vlastne je možné, že už si ho nikdy viac v živote nebudem chcieť pozrieť. Nie je to totiž nič príjemné. Hrá v tom plno hollywoodskych hviezd, ale celé je to temné, takže mnohé z nich brutálne umrú. Nákaza je drasticky realistická, miestami až dokumentárna. Oproti  Smrtiacej epidémii s Dustinom Hoffmanom je to realistický dokument. Soderberg trafil klinec po hlavičke a riadne ho do toho dreva zabil a následne to drevo rozmlátil obrovským a ťažkým búračským kladivom. (14.11.2016)

Dalo se čekat, že to půjde proti tradičním diváckým očekáváním, ale přesto Soderbergh dokáže překvapovat hlavně tím, jakou optiku k profláknuté zápletce přikládá, když si místo velkolepých davových scén vystačí s dokumentárně laděnou tóninou a naprosto suverénně nechává slavným hollywoodským jménům minimální party, přičemž oni se mu odměňují parádními výkony. Minimalizmus, který se zavrtává hluboko pod kůži. PS: Letos už druhý film, který z velké části „udělal“ Cliff Martinez. (20.10.2011)

Je zvláštní, kolik lidí o Nákaze píše jako o realistické, když přitom obsahuje několik stylizovaných, subjektivizovaných scén z pohledu nakažených, rytmizuje děj videoklipovými montážemi, roztřesenou kameru nechává někde u Greengrasse ve studiu a celkově si je dobře vědoma vlastní filmovosti a svých předobrazů. Role nových médií se tu nebere v úvahu jen v tematické rovině, ale taky té formální - flashbacky nejsou motivované vzpomínkami, ale existencí videozáznamů z bezpečnostních kamer a v určitých pasážích film na moment plynule přechází do dokumentárního módu, když ke sdělení informací najednou použije zjevně nediegetického vypravěče. Jako žánrový experiment to funguje perfektně a myslím, že o něco podobného se tady ještě nikdo nepokusil. Je to precizně seskládaná dekonstrukce systému v krizovém stavu, v němž se informace šíří rychleji než infekce a konspirační teorie vznikají z nedorozumění. Víc než jak to všechno skončí, je tady důležité, co se při tom děje. Soderbergh prostě nešetří nikoho, a možná že s těmi hvězdnými jmény to je působivější, než kdyby se tu v rámci zachování realismu pohybovaly samé neznámé tváře. Ten úvodní vypravěčský "podvod" s Gwyneth Paltrow každopádně účinkuje skvěle, a to i přestože jsme o tom spraveni v traileru a dopředu víme co čekat. Více v recenzi a ještě v této analýze. (21.10.2011)

Film má jednu obrovskou výhodu, staví na příběhu, kterej ať chcete nebo ne vás do sebe vcucne a mele a mele. Hned od začátku jsme si říkal, jasně takhle by to mohlo, tohle je moc přitažený, kurva pán v patý řadě zakašlal mizím s kina a když má příběh v týhle poloze je vítězství na jeho straně, vlastně na obou stranách, protože bijáček dostane hodně hvězdiček a diváček zase hodně emotivních pěstiček. Ve filmu se objeví hodně znamých ksichtíků, úplná ksichtiáda, ale a to se moc líbilo, že žádnej hvězdnej ksichtík nezabírá příliš prostoru na úkor druhýho a hlavně na úkor příběhu, protože ač herecký výkony úplně všech jsou absolutní, tak tady káru s plným sálem diváků posunuje výrazně kupředu především děj. Možná mě trošku mrzela, odbytá až nedotažená dějová linie kolem Marion, ale ani mě nenapadá na čí úkor by jsme se této linii měli věnovat, aby film vběhnul do cíle v tak parádním tempu, v jakým doběh. Film, kde se člověk bojí pomalu už i hudby nepostrádá nic z příručky pro moderní filmaře kinotrháků, dynamiku, napětí, skvělé herecké výkony a především se pořádně pomuchlovat s divákovejma myšlenkama. (28.10.2011)