Srbský film

Otřesnost Srpskiho filmu spočívá v naprostém setření dvou hranic: hranice mezi podobenstvím a realismem a hranice mezi pojednáváním o věci a předložením téže věci ke konzumaci. Podobenství: "vlastenecký" film. Tomu asi rozumějí jen na Balkáně. (V tomto ohledu je vrcholem Srpskiho filmu obraz „Marie s děďátkem“ ve sklepě v závěru filmu – obraz, jenž hrůzně spojuje Madonu a Pietu v jeden moment.) Realismus: Ano, tohle je realita. Tomu rozumíme všichni. Pojednání a konzumace: Pokud vás vzrušují zvrhlé násilné sexuální scény, tady si je užijete. Srpski film je nabízí na velmi dobré úrovni. Pravý zážitek, skutková vytříbenost. Ale počítejte s tím, že se spolu s Milošem stáváte spolupachatelem i potenciálním „hercem“. Co to dělalo se mnou, o tom raději pomlčím a odkážu na komentář janissky – Srpski film vtahuje diváka do „problematiky“, nabízí mu nejzakázanější zboží, ohrožuje ho i obviňuje. Konfrontace trojí estetiky: Jednak estetika lidského štěstí: šťastná rodina – milující hodný manžel, milující krásná dobrá žena a synek. Potom estetika laciného porna. Naše životní prostředí je proměňováno v titulní stránku pornočasopisu do té míry, že ani nepozorujeme, že se sami stáváme pornoherci. Ne, teď nemluvím o zobrazování sexuality. Mluvím o přeplácané výkladní skříni, z níž na nás řve šunt. Otevřete kterékoli noviny nebo časopis: Porno. Sledujte bilboardy kolem cest: Porno. Přečtěte si kteroukoli firemní nabídku: Porno. Zajděte na dobročinnou akci: Porno. Poslechněte si politiky: Porno. Projděte se v předvánočním čase po Praze: Porno. Zapněte rádio (Nemáte? Nevadí, zajděte do kterékoli restaurace): Porno. Pusťte si „veřejnoprávní“ televizi: Porno. Nakupujte: Porno. Užívejte si: Porno. To je implantovaná estetika laciných pornoherců. To je Miloš, to jsme my. Všimněte si, v jakých sebeponižujících škvárech tento sympatický majitel vysokoškolského diplomu hraje. Třetí je estetika kvalitního produktu. A kvalita je drahá: "pravé umění" pro skutečné fajnšmekry, jak ho nabízí postmoderní jugošský de Sade Vukmir. Obrazově, scénickým prostředím je každá z těchto tří estetik velmi výrazně podána. Všimněte si Milošova rodinného domu, všimněte si scén ve městě, všimněte si designově čistých prostředí, navozujícíh pocit izolované snové intimity, v nichž se natáčí Vukmirův film. (Také tři ženy - Maria, Leila, Doktorka - dokonale odpovídají příslušnému typu.) SPOILER Předvídatelnost Srpskeho filmu paradoxně patří k jeho silným stránkám. Asi od půlky jsem měl čím dál větší strach. Ono hned od začátku bylo zřejmé, o co půjde. A ještě než "to" pořádně začalo, bylo mi jasné, kam se bude ve finále směřovat. Vukmirovo přesvědčivé nadšení nepřipouštělo pochybnosti: věděl jsem, že dojde k rodinnému stekání a hrozně jsem se bál. Bál jsem se tím víc, čím lákavější bylo vidět ty hrozné věci (totiž některé). Na chvilku svitla naděje, že se to nestalo (scéna se stříkačkou). Ale stalo. Vždycky se to stane. Mariiným skokem po švagrově krku pak začíná chvíle oddechu pro diváka, kdy může zapomeout na vlastní vinu a se zadostiučiněním sledovat, jak je zlo potrestáno - rehabilituje se zde pomsta jako nezbytný, leč moderním právním vědomím potlačený základ trestu za zločin; ale dobro už zvítězit nemůže. Přes tu nesmazatelnou hrůzu se sice dostávají k jakémusi zoufalému, nouzovému, ale přece jen svého druhu happyendu (obětí ve sklepě). Ale film ještě nekončí. Nejde to. Tak tedy ještě zoufalejší, ústupový, ale pořád ještě jakoby "happyend". Ale film ještě nekončí... Vítejte v jednadvacátém století, ve světě neomezených možností. Vítejte v pornu. U nás si můžete koupit cokoli – dokud nejste sami proměněni ve zboží. Když o tom nevíte, jste lepší. /// Z překvapivé úrody výstižných komentářů upozorňuji vedle již zmíněné janissky alespoň na larelay, DaViD´82, Ozo. Není odpad jako odpad, aneb srovnej výpověď snoba s Pomovými žvásty. Dále viz fauxthum. /// (Dodatek: Z nových komentářů čti ten od Ninkaa - myslím, že nikdo jiný si nevšímá toho, čeho ona.) (05.09.2011) (méně) (více)