Sherlock Holmes: Hra stínů

Kdokoliv tvrdí, že je Sherlock Holmes: Hra stínů nedivácký film, asi nikdy žádný nedivácký film neviděl. To už bychom mohli za nedivácký film považovat asi úplně každé dílo, které si trochu víc, než je obvyklé, pohrává s rozvržením syžetu a fabule, ať už tak činí naprosto zbytečně, jako třeba v The Social Network, nebo to má naopak určitou funkci, jako třeba v Občanu Kaneovi. Hra stínů samozřejmě naprosto ve všech ohledech odpovídá postupům uplatňovaným Hollywoodem již několik desetiletí, Hollywood ostatně málokdy vyprodukuje něco, co by se tamější tvorbě výrazněji vymykalo, a tento snímek není žádnou výjimkou. Divák se konec konců dočká odpovědi na všechny své otázky (ne, že by to bylo v Hollywoodu nutností, to není, jen reaguji na domněnky o nediváckosti filmu). To pochopitelně neznamená, že je scénář bez chyb a nikde nedrhne. To bohužel také ne. Hlavně u postavy cikánky (Noomi Rapace) je cítit, jak moc je její postava v celém filmu nadbytečná a "uplatnění" se dočká až v samém závěru - do té doby má sloužit jen jako potěcha pro oko mužského diváka. (10.03.2012)

Čeho jsem se nejvíc obával před tím, než jsem viděl jedničku, se zde objevilo v plné parádě. Jednička je sice místo detektivky dobrodružný velkofilm, ale skvěle šlapající a po celou dobu bavící skvěle natočenou akcí a vkusným humorem. Tvůrci sice z Holmese a Watsona udělali hláškující akční hrdiny, nezbavili je však Doyleovské aury a původních charakterů. Dvojka působí spíše jako nepovedená variace na Indiana Jonese, příběh (i na poměry popcornových blockbusterů) značně skřípe a ačkoli jsou některé akční scény velmi zajímavé (ve vlaku, přestřelka v lese), většina z nich se zvrhává v digitální onanii. Robert Downey jr. a Jude Law jsou pořád velmi slušní (i když z jejich ryzích postav už toho moc nezůstalo), s ostatními je to horší - Noomi Rapace to sice sluší a snaží se, nemá však co hrát, Stephen Fry působí skoro až rušivě a Jared Harris připomíná spíše venkovského bezelstného strejdu, než krále všech padouchů Moriartyho. Odlehčené vtipné scény (např. Sherlockovo domácí mimikry) dopadly nejlépe, i když opakování některých fórů (Watsonův pes) mě už štvalo. Tak za těch pár scén, dva sympaťáky v hlavních rolích a pistoli Mauser dávám 40%. (11.04.2020)

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu. (29.12.2011)

Podobný "upgrade" jako z jedničky na dvojku Pirátů: Postavy schematicky poletují z A a do B a po chvilce je vlastně jedno, co se na plátně odehrává. Celá účast diváka se dá charakterizovat přítomností postavy cikánské věštkyně Noomi Rapace: I ta se filmem jen tak prokouká a téměř promlčí, protože nemá pražádný prostor k řádnému nahlednutí celému detektivnímu pátrání pod pokličku, natož odhalování indicií. Ritchie valí na plátno jednu zpomalovačku za druhou a zahlcuje omamnými vizuály, ale jako vypravěč příběhu, který strhne, selhává. Zbývá série schematických honiček se zaměnitelnou choreografií, průběhem i vyústěním, na jejímž konci přetrvává hořký pocit, že doyleovský arcidémon Moriarty si rozhodně zasloužil mnohem důstojnější duel. 5/10 [Londýn, 6/12/2011] (11.12.2011)

Pokračovanie sa nesie presne v duchu prvého dielu, vizuálne nabitý a ukecaný a aj kvalitatívne je na rovnakej úrovni. holmes je stále rovnako rýchly i múdry a niekedy mám pocit, že múdrejšieho detektíva nám ešte boh nezoslal. Na to, že takmer nespí, má rád alkohol a koku, mu to myslí neskutočne. Akčné scény výborné, humor celkom fajn, dobre to poháňa hudba Hanza Zimmera, ale napriek tomu som mal sem tam pocit, že je to tak trochu o ničom. V scéne prechodu cez hranice moje srdce zaplesalo, maestro Zimmer vzdal hold Morriconemu a skladbu Two mules for sister Sara http://youtu.be/Yl6DA1YDGcc nahral a zmodernizoval nanovohttp://youtu.be/Ah-KrvcwJkY Aj vďaka tejto maličkosti som sa nakoniec priklonil k štyrom slabším hviezdam. 70%. (19.07.2012)