Tah pěšcem

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

A prý, že jsou šachy nuda. Takto si představuji životopisný film o šachové legendě a jeho nejslavnějším období. Herci jsou skvěli ve všech rolích a dobová kamera, výprava tomu dává punc uvěřitelnosti. Výborně se zde pracuje s narušenou psychikou Fishera, jeho lability a pohled do zákulisí. Skvěle se pracuje se scénářem a nezaznamenal jsem jediné místo, kdybych se nudil. Souboj šachových velmistrů na závěr se podařil vygradovat jako v akčním filmu.......8/10 (15.04.2017)

"Tahle hra... je králičí nora. Už po čtyřech tazích je k dispozici přes 3 miliardy kombinací. Her o 40 tazích je víc než hvězd v galaxii. Takže vás to snadno může dovést na hranu." Ne, že by Fischer nebyl zajímavou postavou, ale přece jen je dost nesympatický a o jeho protivníkovi se nic moc nedozvíme, stejně jako o šachovém sportu. Takže ani výživná biografie, ani napínavé sportovní drama se bohužel nekonají. (08.08.2020)

Celkem povedený film o šachovém velmistrovi Bobbym J. Fischerovi a o jeho souboji s Borisem Spasskym, ale také o jeho špatném duševním zdraví. Já si šachy rád zahraji, ale hrát to profesionálně, to musí být hrozná nuda. Film je místy také, ale asi to lépe natočit nešlo, film o šachu nemůže být nějak extra zábavný. Přesto jsem se rád dozvěděl o dvou šachových velmistrech a je smutné, že Fischer trpěl nějakou duševní poruchou a to mu dost tížilo život a hlavně kvůli tomu přestal hrát šachy, ty jeho požadavky při zápasech byly opravdu bláznivé. Tobey Maguire zahrál Bobbyho opravdu výborně. Jinak musím dodat, že jsem spíše fandil Spasskymu. (19.08.2017)

Jsem vůbec netušil, že to byl takovej protiva. Tyhle životopisný komorní dramata bejvaj dost na jedno brdo a bohužel ani tohle ničim nevyčnívá. Jasný, je těžký tady těžit z ústředního tematu - asi těžko rejža zabere šachovnici minutovym záběrem, aby si mohl každej gík (divák) zanalyzovat hru a pobavit se situací, kterou zrovna dva brejlouni u stolu řeší. Možná by neuškodilo teda nějaký Tobeyho hysteráky (výkon dobrej) nahradit propracovanějším pohledem do politickýho pozadí. #zaVšechnoMůžeRuskoAŽidi (65%) (12.02.2018)