Všemocný

Dvě největší témata 21. století budou zcela nepochybně virtuální realita a genetika. Naším světem samozřejmě řádně zacloumají i další fenomény jako multikulturalismus a islamizace, jaderné zbrojení Pákistánu či Íránu, zadlužování Eurozóny a mocný vzestup Indie s Čínou, nebo zcyničtělejší obyvatelé oddávající se smrti v přímém přenosu, nicméně stěžejním tématem několika příštích desetiletí a úběžníkem všeho bude virtualita a genetika. A protože kinematografie není zavřená někde ve slonovinové věži jako literatura, výtvarné umění nebo hudba (právě to dělá z kinematografie tak mimořádné a zajímavé umění - krásně to vyjádřil Tarkovskij, když pravil, že kdyby psal romány, napsal by tisíce románů, jenže díky tomu, že točil a kvůli všemožným restrikcím a shánění peněz, natočil jen pár filmů), můžeme už teď pozorovat, jak se obě tyto domény, virtualita a genetika, odráží ve filmech. Vlastně nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že existují hlavně dva druhy filmů, dva modely, kterou budou dominovat i 21. století: v tom prvním se pracuje se dvěma světy, virtuálním a reálným, jak to známe z Matrixu, Avatara nebo Trona, zatímco v tom druhým hraniční čára mezi oběma světy padla, čehož výsledkem je pronikání virtuality do reality (Gamer), nepřehledné mísení různých multimediálních platforem s naší všednodenní realitou (Southland Tales), nebo vstup genetiky a tramshumanismu do našeho světa (Všemocný). Nemusím asi připomínat progresivnost tohoto druhého modelu, kde se radikálně mísí vše se vším, oproti modelu prvnímu, v němž vše zůstává staticky na svém místě. Nabízí se tu srovnat Matrix a Všemocného, protože i když jsou si dost silně podobní, stojí oba na úplně opačné straně osy: (i) v Matrixu odpovídá červená a modrá pilulka dvěma světům, reálnému a virtuálnímu, zatímco identicky zaměnitelná pilule z Všemocného, která hrdinu nikam mimo realitu nepřenáší, jako by značila pouze jeden svět; (ii) zelinkavá matrixovská barva odpovídající virtuální realitě a tmavě modrá náležící reálnému světu značí dva různé světy, kdežto syté barvy zalévající mysl Bradleyho Coopera poté, co si šlehne NZTko, pronikají do vybledlé krajiny téhož světa; (iii) Bradley dokonce na Matrix přímo odkáže, když nabádá své bodyguardy, že tady nejsou ve sterliním Matrixu, nýbrž v rozmanité realitě, a nemají tudíž nosit stejný unifikovaný obleky agentů; (iv) Neovi mesiášský sklony a biblický odkazy, kterými je film doslova prolezlý, rovněž vycházejí z povahy dvou oddělených světů, zatímco Bradley Cooper je bytostným pragmatikem a veškerý idealismus je mu cizí. Mohli bychom dokonce říct, že deset let po Matrixu přichází film, který s Matrixem provedl totéž, co renesance s křesťanstvím. Není to zas tak překvapivé, vždyť Všemocný točící se coby techno-thriller kolem moderní vědy a techniky není žádným fantaskním únikem mimo náš svět, nýbrž zcela reálnou sondou do naší každodenní reality, kde bezmála čtvrtina vysokoškoláků jede na Adderallu nebo Ritalinu, jež jako by vypadly z oka NZTku. ____ Druhý odstavec otevřme podněcující otázkou, proč je Michael Mann progresivnějším filmařem než Neil Burger? Odpověď dává vizuál Všemocného, který rozeznává dva stavy: stylizovaný, barvami zářící, přesvětlený, když je hlavní hrdina „on the drug“, a neučesaný, špinavý look pro „off the drug" stav. To ale není všechno, protože když je Bradley na drogách, všechno pro něj jde snadněji, čemuž odpovídají i klouzavé pohyby kamery, která ho sleduje často na dolly vozíku nebo z jeřábu, zatímco když drogy vysadí, nastupuje hand kamera s naturalistickým způsobem snímání, hlavně na začátku se tím hezky zdůrazňuje chaos a mizérie Bradleyho života. Hand kamera byla vždycky vyhrazena chudším filmařům, experimentátorům a amatérům, kdežto koleje (pro kamerový vozík) těm movitějším, čili i tento aspekt Všemocného sedí a odpovídá tomu, jestli Bradley bankrotuje, nebo je při penězích. A právě v tom spočívá genialita Michaela Manna, který v Miami Vice a Public Enemies točil na lehkou digitální handku, ale přisoudil ji mimořádnou kvalitu obrazu – tím, že spojil syrovost typickou pro handky s maniakální přešlechtěností obrazu, udělal o krok víc než Neil Burger. ____ Vrátil bych se ještě k tomu rozdělení z prvního odstavce na filmy, které operují se dvěma striktně oddělenými světy (Matrix, Avatar, Tron…), a na filmy, kde se oba tyto světy či reality srážejí a míchají (Gamer, Sounthand Tales, Všemocný…), jelikož to s sebou nese mnohé velice zajímavé důsledky: ____ 1, Jedním z nich je patrná záliba v nábožensko-alegorických námětech u první skupiny filmů, které navazují na různé idealistické myšlenkové proudy a přichází s představou vyššího ideálního světa, který je nadřazen našemu pozemskému bytí. O náboženské symbolice Matrixu a Neovi, který coby mesiáš vyvede lidstvo z počítačem vytvořeného otroctví, bylo napsáno již mnohé, ale i v Avataru máme zřetelný příklon k východnímu duchovnu a spiritualismu, a v Tronu zase nemůžeme přehlédnout antagonistu Clua, fundamentalistu zamýšlejícího zdokonalit naši nedokonalou Zemi, a proti němu Bridgese meditujícího jednu chvíli v jogínské pozici. Tyhle typy filmů jsou ovšem přese všechny závažný otázky, které nastolují, přece jen méně znepokojivější a méně radikálnější než filmy jako Gamer, Southland Tales nebo Všemocný, které se odvrací od tradic platonského idealismu a statičnosti k dost nekompromisním střetům v naší realitě, kam se přímo prolamují různé vynálezy a jevy (virutalita a nanotechnologie, média a multimédia, genetika a transhumanismus), což je možná důvod jejich nižšího hodnocení a vlažnějších reakcí a obliby u diváků. Jelikož v nich transcendence ustupuje punku a metafyzika dialektice a divák je přímo konfrontován s něčím, co ho dřív nijak neohrožovalo, jsou takové vlažnější (můžeme říct obranné) reakce zcela logické. ____ 2, Dost podstatně se liší i hrdinové. Zatímco ti z první skupiny filmů, které operují se dvěma světy, jsou často dost zjemnělí a křehcí, podobně jako Neo, nebo trpí slabší konstitucí a mají daleko k bodybuilderům z posilek (Tron), případně jim film poskytne dostatek času na objevení fikčního světa a osvojení si dostatečných schopností, jak to vidíme v Avataru, tak ve filmech z té druhé skupiny jsou hrdinové doslova vrženi do reality a musejí se sakra otáčet už od prvních minut. Nejsou tu žádné dva světy, ale jeden nemilosrdný svět, který vyžaduje silné a namakané charaktery už od počátku. Takový silný hrdina pochopitelně nevydrží celou věčnost, jak víme z Blade Runnera, kde geniální vědec Tyrell objasní Hauerovi, že světlo, které svítí dvakrát tak silně, svítí polovinu času, tudíž co nevidět zemře. Totéž řekne parafrází tohoto výroku De Niro Bradleymu: „Tvůj plamen zasvítí krátkým, ale krásným světlem.“ Nabušený Butler z Gameru, na smrt odsouzený vězeň, rovněž neaspiruje na dlouze žijícího jedince, ale o to je robustnější a houževnatější. Vzhledem k tomu, že tyto filmy nereflektují události z odstupu, ale přímo z centra dění, nikdo subtilní by v nich dlouho nepřežil, tudíž pracují s úplně jinými typy hrdinů než Matrix, Tron či Avatar. ____ 3, Filmy samotné svůj příklon do jedné (dva světy) či druhé (jeden chaotický svět) skupiny dávají celkem náležitě najevo i formálně, dokonce se tu nabízí určitá analogie s obdobím klasického Hollywoodem, kde vedle sebe existovaly konvenční snímky charakteristické pro svoji kauzální logiku a delší záběry (ty odpovídají první skupině), a vedle nich filmy vyznačující se agresivní montáží často neslučitelných elementů (druhá skupina). Tudíž můžeme konstatovat, že i když jsme se posunuli od analogu k digitálu, principielně jsme pořád tam kde předtím. Nejzářnějším příkladem této agresivní montáže, respektive hypermediální juxtapozice nesouvisejících elementů, nacházíme ve filmu Southland Tales, který dnes znamená totéž, co ve své době Křižník Potěmkin. Způsob, jak tento mimořádně originální film sabotuje veškeré vytyčování hranic a permanentně spěje k znakové transgresi, k překračování a „rozmývání“ hranic svého sémiotického univerza, je jednoduše úžasný. Ovšem v době augmentované reality, kdy se z rané kyberkultury a utopických nadšeneckých začátku stal jakýsi technologický standard doby a kdy jsou počítačové hry čím dál realističtější a naše realita naopak čím dál virtuálnější, je takové smývání hranic mezi realitou a virtualitou zcela na místě. Ten film je doslova zaplaven nahrávacími, vysílajícími a dorozumívacími zařízeními, respektive se z nich přímo skládá. Postavy neustále cirkulují mezi četnými médii (film, televize, talk show, reality show, hudební videa, reklama, performance, klipy, sloupky z novin), takže jsou všude i nikde zároveň. Obraz a zvuk se bez přestání skládá do nových konfigurací a navíc spolu vzájemně nesouzní. Záběry na sebe navazují bez nějaké snahy o logiku, ale i kontrast. Kdejaký apokalyptik by nad tím zděšeně spráskl rukama, zároveň ale nelze upřít, že to má i své kouzlo. Zároveň jsou tyto filmy upřímné a autentické, protože nepopisují situaci, ale přímo ji ztělesňují (řečeno filozofickým slovníkem, od gnozeologie se přesunuly k ontologii), a mimo to svou nekompromisní autenticitou představují námitku vůči těm, kteří tvrdí, že nic autentického dnes už není. V politické satiře War, Inc. zase do válečného konfliktu vtrhne asijská superstar, prostě tam vpadne bez jakékoliv motivace podobně jako vyskakující okna v prohlížeči. V Gameru je prolomení hranice mezi virtualitou a realitou asi nejevidentnější, protože hráč i postava, za kterou hraje, sdílí tentýž svět. Špinavý a nelítostný Gamer je doslova opakem Matrixu, kde zůstává virtualita a realita po vzoru Platonovy jeskyně striktně oddělena. Gamer coby film, který představuje futuristickou verzi hry, kde virtuální postavy nahradili živí lidé a kde si hráč během zabíjení s ničím neláme hlavu, nám toho může také hodně co říct k paradoxu virtuální reality, která je dnes více něž kdy jindy velice reálná: skutečnou „hrůzou“ kyberprostoru totiž není to, že komunikujeme s virtuálními entitami, jako by to byli lidé – že nakládáme s virtuálními neosobami jako s reálnými osobami, nýbrž naopak, v samotné naší komunikaci s „reálnými“ osobami, které jsou přístupné stále více pouze skrze své zástupce v kyberprostoru, s nimi nakládáme jako s virtuálními entitami, které lze obtěžovat a masakrovat zcela beztrestně, protože se s nimi setkáváme pouze ve virtuální realitě. (15.08.2011) (méně) (více)