Zombieland: Rána jistoty

Vlastně totéž co jednička. Zábavný námět a pár dobrých formálních nápadů rozvedených do handrkování čtyř (pěti) sympatických postav, které vlastně do ničeho originálního nevyústí. Skvěle obsazení herci to zkrátka opět táhnou na svých bedrech, Fleischer dodá pár funkčních nápadů nad rámec a pár cameo rolí pro zpestření a divák dostane oddechovku jak lusk. A přestože se postavy ani svět ve finále zase nikam neposunou, mně vlastně znovu nezbývá než uznat, že tohle nevinné zombie blbnutí překvapivě funguje - a stejně jako minule udělit silné 3*. (24.12.2019)

Hraje se na jistotu a kromě toho, že jsou postavy starší, nečekejte žádnou velkou změnu. Svým způsobem je to sympatický přístup, ovšem ještě sympatičtější by pro mě byl, kdybych minulý film neměl za sice vcelku zábavnou, ovšem zároveň také rozporuplnou podívanou, které jsem prostě nedokázal propadnout. Druhý Zombieland je lepší snad jen v tom, že naprostá většina toho nejvděčnějšího humoru tentokrát spočívá na bedrech Woodyho Harrelsona, který je prostě skvělý, a nováčka Zoey Deutch, která svojí roztomilou kreací ne zrovna bystré dívky strčí všechny do kapsy. Jsou to právě střety ostatních postav s jejím "myšlením", které mě (spolu se závěrečnými titulky) bavily nejvíce. Ne mašírování nemrtvých kombajny a utahané nutné finále, ne otřepaná romantická linka s očekávanou pointou a rozhodně ne celá část s Lukem Wilsonem, což bylo několik naprosto hluchých minut a nuda k uzívání. (25.10.2019)

Stejný tým, výrazně slabší výsledek. Jednička chtěla pobavit, na nic víc si nehrála. Samé sympatické a nekomplikované charaktery. Nepřály si nic jiného, než přežít. A někdo si to přežívání chtěl i po svém trochu užít. Celé to bylo promaštěné černým humorem, rozkošně krvavými zpomalovačkami a vizuálně neotřepaným kabátem. Že pokračování přináší v zásadě znovu to samé co jednička? Není to tak úplně pravda. Ve dvojce mají užvaněný Jesse Eisenberg a kouzelná číča (jinak sarkastická) Emma Stone jakože partnerskou krizi, Abigail Breslin prchá od své bizarní „rodinky“, protože chce poznat jiný život v okruhu svých vrstevníků a najít si boyfrienda, a vidlák Woody Harrelson dál všechny buzeruje. Příběh je tedy postavený na „záchraně“ nejmladší postavy, která zamířila do hipísácké pevnosti, kde se hladových zombíků nebojí. Na záchranné misi se k naší partě připojují (a zase mizí) různé postavy, některé (růžová blondýna) překvapivě i potěší. Jinak je to průměr, až to bolí. Nápady ze soudku černohumorného tvůrci vysypali do trailerů, sem tam se opět vzpomene popkultura, občas přijde výborná scéna. Ale vesměs je to docela bolestivý návrat. Nechybí směšně přepálená brutalita včetně rozstřelování hlav ve zpomalených záběrech, nejedno hvězdné cameo, ale i dost zoufalé gagy i jejich velmi špatné načasování. Naši hrdinové se navíc nijak zvlášť nevyvinuli, jsou z nich víceméně ploché (až dokonce nudné) postavy. Za mě je to málo! (24.12.2019)

Kde jsou ty časy, kdy Balagueró otřásl královským filmovým žánrem v základech a prostřednictvím dnes již kanonického REC donutil mnoho filmových teoretiků k redefinici vztahu mezi objektem a subjektem. Vzpomeňme na tu sugestivní tísnivou atmosféru plnou děsu a bravurně zvládnutou gradaci napětí vrcholící půdní scénou, ze které mi stále běhá mráz po zádech. Jak v této konfrontaci obstojí Zombieland: Double Tap? Balaguerův snímek byl z hlediska hororového žánru natolik důležitým, že kromě rozmachu metody found footage zapříčinil i boom zombie hororů, což se bohužel zásadně podepsalo na kvalitě daného subžánru a vyústilo v jeho současnou agonii. Producenti zavětřili možný komerční úspěch a studia začala chrlit jeden zoufale neoriginální zombie produkt za druhým, přičemž se v lepším případě jednalo o bezduchou brokovnicovou akci, v tom horším o bezduchou brokovnicovou akci s přídavkem infantilního humoru. Pokud máte alespoň elementární povědomí o historii žánru a chápete tedy širší kontext, tak zkrátka nemůžete snímku Zombieland: Double Tap udělit nic jiného než odpad. (21.10.2019)