Režie:
Steven SpielbergKamera:
Janusz KamińskiHudba:
John WilliamsHrají:
Jeremy Irvine, David Thewlis, Emily Watson, Tom Hiddleston, David Kross, Benedict Cumberbatch, Peter Mullan, Niels Arestrup, Patrick Kennedy, Nicolas Bro (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Válečný veterán a farmář Ted Naracott, který si rád přihne, koupí za přemrštěnou cenu koně, vhodného spíš na ježdění než na polní práce. Při dražbě tak sice před zraky okolního obecenstva trumfne i místního zbohatlíka Lyonse, ale v alkoholovém fanfarónství si neuvědomuje, do jakých potíží tím dostane svou rodinu. A tak přivádí domů koně s bílou hvězdou, kterému jeho syn Albert dá jméno Joy. Navzdory všem předpokladům, přírodě a Lyonsově potměšilé předpovědi ho naučí orat a Albert si s ním vytvoří hluboký vztah. Ve chvíli, kdy vypukne válka, se s ním rodina musí rozloučit. Joey je Albertovým otcem prodán britské jízdě a následně poslán na frontu, kde začíná jeho pozoruhodná pouť. Navzdory překážkám, kterým je na každém kroku nucen čelit, Joey ovlivňuje a mění životy všech, se kterými se na své cestě setká. Albert, který na koně nedokáže zapomenout, opouští domov a vydává se na francouzská válečná pole, aby ho našel a přivedl ho zpátky domů. (TV Nova)
(více)Videa (54)
Recenze (893)
Spielberg proslul především jako režisér velkých výpravných podívaných, jejichž technické zvládnutí je dokonalé a přesvědčivé. Současně však také jako tvůrce, který poměrně často nezvládá sentiment svých příběhů a čas od časů přímo spadává do kvalit, jejichž problematičnost čouhá z díla jako sláma z bot našich předků. VÁLEČNÝ KŮŇ je ve Spielbergově filmografii kdesi uprostřed. Stěží uvěřitelný příběh se místy pohybuje za hranicí věrohodnosti (jak dlouho mohl vydržet ve válečných podmínkách kůň od dělostřelců či závěrečná až kýčovitě působící scéna se zapadajícím sluncem a plesající rodinou), současně však neztrácí svou supraindividualistickou integritu. Zatímco BÍLÝ TESÁK je výtvorem Londonovy fantazie, medvěd, talisman statečných polských vojáků, dobývajících Monte Cassino, který dopravoval nahoru přes nejnebezpečnější úseky výbušniny i munici, je nezpochybnitelným historickým faktem. Bohatá doprovodná galerie lidských hrdinů poněkud vyvažuje až příliš se vlekoucí první polovinu filmu. A sentiment, doprovázený skutečným citem, nás nutí nezapomínat na tento ne zcela tuctový film z pomezí lehkého a "těžkého" žánru kinematografie hraného filmu. ()
První půlka celkem solidní filmařina, druhá půlka je ale plná klišé, nelogičností a otravného patosu, že jsem byla místy až zhnusena. A přitom měl Spielberg po ruce tolik výborných britských herců v menších rolích... To nezajímavé "prkno" v hlavní roli raději nekomentuji. Mistr Spielberg nám poněkud senilní, zdá se mi. ()
(1001) Toto je film, ve kterém má speciální detailní záběr běžící husa. A ne jeden. A jak jsem se dočetla, tak husa se jmenuje Harold. Osobně nechápu, jak může někdo, kdo si očividně dává práci se světlem a vzhledem obrazu, vytvořit něco, co absolutně postrádá atmosféru. -"A nebo si řeknou: Ta čepice se mi líbí, zabiju tě prvního." ()
Látka sa mi nezdá dostatočne pevne uchopená, v prvej hodinke akoby sa režisér len hľadal. Všetko je príliš pomalé a napriek obrovskému potenciálu (kôň, emócie, nápady, vojna) mierne nezaujímavé a prekvapivo chladné. Našťastie sa to všetko o stupeň v poslednej polhodine zlepší. Kôň Joey konečne začína byť naplno využitý a celý film je zrazu plný nápadov. Joey vs. tank (hneď som si spomenul na Poslednú krížovú výpravu), jeho beh vojenskou zónou (jedna z najúchvatnejších scén, aké som v poslednej dobe videl), odľahčená scéna lákania koňa anglickým a nemeckým vojsom a podobne. Konečne som mal z filmu radosť. Platí však aj naďalej, že Spielberg už nie je zárukou prekvapivých a pre kinematografiu zásadných filmov. Keby War Horse nevznikol, nič by sa nestalo. P.S.: Nemci hovoria po anglicky (prečo sa však potom okrikovali po nemecky? malo to navodiť vačšiu autenticitu? smiešne). P.P.S.: Znižujem moje hodnotenie na 3*, Tintin dostal totiž 4* a bavil ma podstatne viac. ()
Většinové kritické přijetí Válečného koně je smutnou ukázkou situace, kdy se nějaké nečekaně rafinované mainstreamové dílo stane pastí pro všechny, kdo odmítají vidět „kulturní povrch“ jinak než v jeho “povrchovosti”, tedy aniž by se ptali, proč se nám zjevuje právě povrchními gesty, a co tato gesta znamenají, jinými slovy, aniž by se ptali po jeho hloubce. Je-li ovšem na Spielbergově posledním filmu něco kýčovitého a laciného, pak je to jedině ostentativní sebejistota těch, kdo jej za kýčovitý a laciný označují. Ano, příběh je bezesporu velmi banální a konvenční, banální a konvenční ovšem není způsob, jakým je prezentován. Bohužel pro Spielberga však většina zdejších diváků neoplývá nikterak hlubokým povědomím o filmové historii, resp. o tradici hollywoodské kinematografie, a co je horší, stejně tak schopností vystříhat se letitých předsudků, vůbec o filmech jakkoli přemýšlet, empaticky se do nich ponořovat, nechat se jimi okouzlit bez nutného pocitu trapnosti. A přitom by do začátku stačilo tak málo; povšimnout si, jak uměle jsou nasvíceny scény na anglickém venkově, aby co nejvíce evokovaly předválečnou „studiovost“, syté barvy vidět jako nápodobu technicolorové barevné palety, naslouchat Williamsově hudbě jako dozvuku prací Maxe Steinera či Franze Waxmana, atd. Nápaditou hru (ne)prostupnosti kašírované pohádkovosti a mrazivé horečnatosti válečného běsnění rozehrává Spielberg na půdorysu dnes již kultovních dobrodružství Victora Fleminga, kterého vždy považoval za velký vzor, ale též westernové mytologie Johna Forda. Od prvně jmenovaného pochází například vysmívané černé siluety na pozadí plamenného západu slunce, stejně tak plakátová idyličnost scén mezi francouzskou Dorotkou Emilií a jejím „kouzelným“ dědečkem. Válečný kůň však není pouze poučenou poctou kinematografickým vzorům, resp. klasickému Hollywoodu a jeho představitelům, k němuž se z podobných pozic vztahuje například i Luhrmannova Austrálie, ale také fascinujícím komentářem k proměně chápání role a postavení zvířete ve filmu – a to opětovně zejména v hollywoodském kontextu (viz zajímavý článek Jana Gregora v Respektu). Po Zrození Planety opic tak máme v brzkém sledu možnost vidět již druhý velkofilm, který je vyprávěn z pohledu zvířete, a co více, natočený takovými technologiemi, které umožňují, aby zvířeti nebyl při natáčení zkřiven jediný chloupek. Zvířecí optika pochopitelně podmiňuje i formu vyprávění, v případě Válečného koně vyprávění „štafetové“ (pro srovnání doporučuji snímky Winchester ’73 či Hvězdy na čepicích), což zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jej z toho či onoho důvodu považují za nespojité. Přestože toho o Velké válce bylo již natočeno přehršel, zatím nikdo (pokud je mi známo) si netroufl zobrazit její hrůzy pohledem zvířete trpícího mezi ostnatými dráty – a tím ono utrpení umocnit. Válečné výjevy, v nichž Kaminského mistrná kamera přichází o klasicizující malebnost a dokumentuje zákopové peklo spektakulárními jízdami nebo ruční bezprostředností, se přitom směle vyrovnají tomu nejlepšímu, potažmo nejintenzivnějšímu, co bylo dosud na dané téma natočeno, ať už vzpomenu uhrančivost Kubrickových Stezek slávy (1957), vpravdě převratné, ale pozapomenuté Dřevěné kříže (1932) Raymonda Bernarda, Na západní frontě klid (1930) Lewise Milestonea či melodramatickou Přehlídku smrti (1925) Kinga Vidora, k níž má Válečný kůň (alespoň žánrově) zřejmě nejblíže. O Tintinovi jsem to svého času říci nemohl, ale Válečný kůň je dobrý film, v mnoha ohledech dokonce výjimečný. A jako takový si zasluhuje, aby nebyl vnímán skrze prsty povýšenosti, ale se snahou o pochopení, bez cynismu, i kdyby se jednalo pouze o uznání pozitivních lidských hodnot, jež nám s velkolepě naivní upřímností, tolik příbuznou hrdé griffithovské sentimentalitě, předkládá. Podobně jako jiní spielbergovští hrdinové, přicházejí kůň Joey i chlapec Albert překotnými dějinnými okolnostmi o nevinnost, uzrávají tváří v tvář ukrutnostem vnějšího světa. Jsou nuceni projevit mezní odvahu, obětovat pot a krev na poli domácím, úrodném, které se zavážou společnými silami obdělat, aby Albertova rodina nepřišla o dům a pozemky, ale také na poli bitevním, poli osetém smrtí, kde každý na vlastní pěst odolává pozvolné ztrátě sebe sama. V závěru však opětovně nalézají, upevňují to trvalé a přetrvávající, co jim umožnilo zachovat si odhodlání i v té nejtemnější hodině, v okamžicích “daleko od všech sluncí”. () (méně) (více)
Reklama