Rodina je základ státu

Ne že by film rezignoval na společenskou kritiku, jen ze všech snímků tohoto režiséra nejvíce ctí žánr(y). V popředí stojí příběh, nikoli společenské motivy; ty jen zlehka probublávají skrz dění (ale o to více na ně slyšíme). Nejvýraznější složku "Rodiny" totiž tvoří humor. A to humor mnoha odstínů. Někdy je poťouchlý, jindy absurdní, často hořký a sarkastický, ale také něžně poetický nebo chápavě lidský (pozor, nezaměňovat s termínem lidový)."Mami, taťka mluví z rozhlasu!" Tequilové noční rozjímání na téma "Jsem svině, když pomáhám sviním?", které hlavní hrdina, z korupce obviněný manažer Libor, pronese uprostřed noci do tlampačů obecního rozhlasu, v sobě nese tragiku i humor. Když pak ale jeho rozespalá malá dcerka zatahá maminku za rukáv se slovy: "Mami, venku mluví taťka z rozhlasu!", dostane celá fraška zase úplně jinou náladu.Ostatně právě intimní rovina rodinného života, všechny ty zdánlivě nepodstatné postřehy a detaily jsou tím, co je na Sedláčkově novince to nejcennější. Živočichopis společnosti režisérovi jde, o tom už nás přesvědčil mnohokrát, ale osobní prožitek z nás naposledy vymáčkl, když natočil Pravidla lži. A to už je něco let! Jsou to vlastně jen momenty: rodinné přespávání v provinčním hotelu, kde cvaká radiátor ("Kdo má v tom rámusu usnout?!), (ne)povinné poznávání vlasti, zpívání v autě, filozofování o konci světa nad slivovicí ze zavařovaček... Přesto mají zcela nezpochybnitelné kouzlo – na rozdíl od scén "drsných" výslechů a salonních konverzací, jež nám chtějí zvěstovat prohnilost systému, ale vyznívají naprázdno. Otec rodiny si zprvu hraje na to, že si prostě jen tak vyrazili a dohání, co jako každý správný workoholik zameškal: vztahy s manželkou, dětmi i kamarády. Návštěva u bývalých spolužáků z Moravy (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) se tak ukáže být nejen vítaným azylem, ale i "nastaveným zrcadlem" a spouštěčem skrývaných emocí. Dokud jen popisuje, funguje perfektně – tíživý strach z budoucnosti, bezmoc, nervozita, tedy emoce, jež prožívá pronásledovaný hlavní hrdina, se přenáší i na diváka, a i když ho tvůrci nijak neobhajují, podvědomě mu začne držet palce. Naopak tam, kde se uchyluje ke schématům – zásadoví, ale nešikovní policisté, bezruká justice, "čistý" venkov – přichází příběh o sílu a věrohodnost. Zůstává jen teze a teze do dramatu nepatří. Natož pak do roadmovie. Ústřední dvojice hraje dobře, obzvláště Chmela modeluje Libora jako sympaticky normálního člověka: jeho rejstřík zahrnuje hysterii i vnitřní neklid, bolestínství i schopnost sebeironie, citlivost i obhroublost, statečnost i zbabělost, zkrátka vše, co je vlastní bytostem chybujícím, nikoli však zatraceníhodným. Naopak detektivové, kteří jsou mu v patách, představují jedno velké klišé: svatá dvojice a udeřivší matka spravedlnost v jednom.Simona Babčáková v roli rázné spolužačky Lenky, která žije šťastný, i když ne zcela naplněný život na venkově, jiskří jako vždy a etudy z jejího manželského života s rezignovaným Jiřím (Jiří Vyorálek) jsou vděčné a tak trochu krasosmutné. Jejich účinek však kazí svatozář, kterou Sedláček nasadil všemu a priori nepražskému, prostému a nesnobskému; jako by se právo na štěstí a spokojenost odvíjelo výhradně od výše konta. Na tuhle strunu ostatně chvíli drnká i závěr s absurdní honičkou na pozadí katalogově dokonalé svatby. Do očí bijící klišé však naštěstí režisér včas zarazí, a loučení tak proběhne v roztomilém duchu grotesky, která ústí v úsměv a vzkaz, že rodina skutečně JE základ všeho. Tedy kromě toho prohnilého zkorumpovaného státu. (29.09.2020) (méně) (více)

Ironický je název filmu, který sleduje současné problémy naší společnosti s podobně ironickým nadhledem během jakési road movie jedné české rodiny. Ačkoliv film získal cenu českých kritiků, na Českých lvech byl okázale ignorován a cenu získal přehypovaný a přeceňovaný film Poupata. Přitom tam, kde Poupata děsí svou depresivní doslovností, dokáže režisér tohoto snímku, Robert Sedláček, naznačit situaci lehce a s přehledem... Režisér Robert Sedláček vždy přijde se zajímavým počinem, a jeho vidění světa je sice realistické, ale nepostrádá určité prvky odstupu, jemného a hořkého vtipu, ale i lidského pochopení. (Což mimochodem všechno postrádají Poupata.) Příběh muže, který se z malých poměrů vyšvihl nahoru, chtěl přilepšit rodině, neuměl v tom však chodit a jeho skutky ho dohnaly. Vezme svou rodinu na místa svého a manželčina mládí - možná zavzpomínat, možná tak utíkat před policií. Trochu to připomíná Výlet Alice Nellis, avšak s hodně hořčím přesahem. Tento jednoduchý syžet je však vyplněn mnoha scénkami a situacemi, které schválně nejsou jednoznačné - tvůrce se nestaví ani jednu, ani na druhou stranu. Když však hlavní postava obhajuje mnohamiliardové úniky, přece jen cítíme ve slovech jeho kamaráda, totiž že on se na věc dívá z hlediska svého platu, kterým směrem téma filmu směřuje. Tradičně nejpevnější je Sedláček u moravských lokací a scén - na druhou stranu luxusní vila, horentní pojišťovna, to vše působí poněkud nahozené, jen jako výchozí scény. Velmi zdařilé jsou opět dialogy, na nichž z větší části snímek stojí. Ani u nich nedostáváme často klíč, na kterou stranu bychom se měli postavit, to více jsou však postavy i příběh životnější. Hlavní hrdina sice udělal nesprávnou věc, manželka se možná neptala, odkud nosí peníze a proč se mají tak dobře, hlavně, že peníze nosil, ale cítíme v nich i lidský rozměr. Film jejich postoje neobhajuje, avšak dává klíče k jejich psychologii, k jejich vnitřnímu světu, zabitému světem, kde jde jen a jenom o peníze. Byli chamtivci, nebo jsou oběti dnešní doby? Nebo snad obojí? A nejvíce zamrazí ve chvíli, kdy začnou závěrečné titulky a spustí se Ukolébavka Karla Kryla. "Spinkej, synáčku, spi... a budeš jako táta". Tento doslov je nejmrazivějším a nejjednodušším zhodnocením dnešní doby - činy otců budou opakovat jejich děti. K čemu je pak tato republika odsouzena? ---- EDIT po druhém zhlédnutí: Jdu nahoru s hodnocením. Třeba pro to, že film lacině nemoralizuje, nesoudí. Na jednu stranu nám toho chlapa může být líto, protože ti nad ním kradli taky, víc a jsou vyzívaní na Bahamách, po nich poldové nejdou, na druhou si chtěl žít nad standard a zapomněl, co dělá rodinu rodinou, že to prachy nejsou. Jenže on je takový, jaká je česká společnost - a jaké budou naše děti. Všichni si hrajeme na to, kdo má dražší auto, novější iPhone a lepší vilu. I kdybychom na to měli ukrást. Film tohle všechno poodkrývá, ale nepojmenovává natvrdo, a v tom je jeho síla. Poukazuje na nešvar, na který všichni můžeme jednou dojet, ale nehodnotí. (12.03.2012) (méně) (více)