Post Bellum

Drsné, syrové zpracování novely Vladimíra Körnera s výborným hereckým obsazením. Předposlední projekt Vladimíra Dlouhého, který ve filmu ztvárnil posádkového lékaře. Zajímavé je, že postava Vladimíra Dlouhého celý film pije a kouří, což se herci stalo osudné v civilním životě. Z dalších herců bych vypíchl Jiřího Lábuse a Igora Bareše.Exteriéry hospody se natáčely v Trojanově mlýně v Praze 6 Suchdole. (30.10.2010)

Taková patetická nuda, kterou navíc srážejí televizní kulisy, příliš dlouhé dialogy a monology, nepřesvědčivý herec v hlavní roli, jemuž toho mladíka rozervaného nevěřím ani náhodou, ani ta Marika Šoposká se sem příliš nehodí, neb naivně moc nevypadá, Vilma Cibulková hraje opět svoji šarži, a Vladimír Dlouhý glosuje sice hezky, ale je to celé unavené, i on je velmi unavený. Některé záběry kamery jsou moc hezké, jenže pak se začnou opakovat a rovněž znudí, jindy bych ocenil lepší postavení kamery, větší celky, dravější střih. Brabec jako režisér je poněkud povrchní a křečovitý, a předlohy Vladimíra Körnera bohužel skutečně jsou na jedno brdo, takže ty příběhy ztrácejí jakýkoliv punc originality. Navíc je evidentní, že sám autor neví, kterým směrem se sám má často vydat, za čím stát, a tak se snaží být kosmopolitní a mít v knize vše a všechny názory, což pak působí jako mišmaš. (03.12.2014)

Každý, kdo si přečetl alespoň několik dobových (!!!) literárních děl zachycujících poměry v rakousko-uherské armádě, musí být znechucen touto rádoby filozofující a psychologizující a rádoby "historickou" nadutou šaškárnou. V tomto smyslu stačí odkázat na klasická díla, v prvé řadě román Netrpělivost srdce od Stefana Zweiga či román Pochod Radeckého od Josepha Rotha. Nerespektování některých historických reálií mi vadilo již kdysi u Körnerova stejnojmenného románu. Nevěrohodnost příběhu, trapná neznalost dobových společenských norem, morálky, etikety atd. jsou doslova zoufalé. Dopustím se spoileru (!!!), nicméně oč realističtěji by vyznělo řešení podobné alespoň trochu tomu, jež zvolil např. Theodor Fontane v románu Schach von Wuthenow: traumatizovaný lajtnant by spáchal mesalianci a skutečně se oženil s měšťanskou dcerkou - a k sebevraždě by se odhodlal až po nějaké té chvíli "šťastného" manželství. Mimochodem, jeho vyvolená/nevyvolená (ani on sám asi chudák neví, proč zrovna tahle nána) se zde zvůlí scenáristy chová nejprve jako naivní a zcela bezprizorní děvečka od krav, ačkoli jde o přísně vychovanou slečinku ze spořádané živnostenské rodiny, poté si vede jako poblázněná služtička, jíž však její náhlé "vzplanutí" stěží někdo uvěří, následně se z ní stane vypočítavá a zároveň hloupá intrikánka, aby v samotném závěru hrdě a oddaně lkala u pomníku - no tě bůh! Opravdu, otřesná slátanina!!! (25.02.2011)

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští. (30.10.2010)

Co si budeme nalhávat - zpracování stojí za prd. Braňo Holiček se do role nehodí. Připomíná puberťáka z jednadvacátého století poslaného do let 60. století 19tého. Jak zmínili jiní, příběh je körnerovský, stejně jako jeho postavy. Jenže Braňo nemá oči Petra Čepka a Btrabec není Vláčil. Jedná se o televizní adaptaci, snad bych měl být mírnější, ale nepřišel mi rozdíl mezi touto a jinými televizními adaptacemi tak zásadní. Je tam pár zajímavých momentů, ale ty zadusí silně televizní výprava a až na Lišku a Dlouhého(pár minut Maciuchová, Němec a Huba) výkony z Ordinace v růžové zahradě. (29.10.2010)