Stud

Další z letošních důkazů, že akademici nějakou "záhadou" přehlídli kvalitu. Jak jinak si vysvětlit že soška neputovala Fassbenderovi do spárů? Obě hlavní postavy si nominaci naplno zasloužily. Steve McQueen nevyžaduje nic jiného než realitu a nepovolí Michaelovi ani trošku herectví. Ono minimalistické herectví ústřední postavy je až dechberoucí. Fassbender je u mě bez jakékoliv debaty prostě Pan Herec, který je pro roli schopen udělat cokoliv. Například chodit po bytě s nádobíčkem proklatě nízko je vlastně to jediné při čem se divák ještě nestydí. Kdo viděl, rozumí. Film ke kterému se budu rád vracet, protože nám přesně ukazuje jací vlastně dneska jsme. Moc se těším na další Steveův film. (12.04.2012)

Po vězeňské hladovce a prvním vskutku fyzicky nepříjemném setkání se Stevem McQueenem se s tímhle britským chlapíkem potkáváme znovu. Opět to není nic příjemného, tentokrát slabším jedincům pořádně poklepe na psychiku. Žít pro sebe, hlavně se citově nevázat. I přes velmi slušný sociální statut mu záleží jen na krátkodobém plánu – ukojit svůj silný sexuální apetit. Tvůrci ale nejde o okukování ženských klínů i mužských zadků, nedopracovává se k nějakým konkrétním závěrům, nesoudí všudypřítomné vyprázdněné životy. Přesto dokáže pohltit. Sice ne tak moc, jak bych si dokázal (chtěl) představit, ale je velmi zajímavé, jak dokáže balancovat/pracovat na téhle velmi křehké rovnováze, která Michaelu Fassbenderovi „ke štěstí“ stačí. Jeho hraní bez dialogů je výborné, na to se mi bude zapomínat obtížně, na film jako takový o poznání snáze.. Mimochodem skvělý trailer!! (12.03.2012)

Krutý paradox závislosti je, že transformuje zdroj potěšení do nevyhnutelné a nenasytné potřeby. McQueen natočil Shakespearův sonet 129 pro 21. století - Mrháním sil v tmách hanby pustošivé // je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to, // zná jenom krev a zrady, sliby křivé, // surovec, vrah a lhář a sketa je to. // Hnusí se nám, jak poskytne nám slast, // jak máme to, co zoufale jsme chtěli, // hned nepříčetně zoufáme si zas, // že jsme mu, blázni, takhle naletěli. // Blázni, když chcem to, blázni, když to máme, // šílíme před tím, při tom, po tom též, // vteřinu štěstí dlouze odpykáme - // z příslibu blaha bláhová je lež. // To všechno každý ví, však nikdo neví, // jak peklu uniknout, když číhá v nebi. (17.02.2012)

Krok za krokem k sebedestrukci. Žít pro sebe. Bez závazků a bez významu. Cynickou masku už ani neodkládáme, láska neexistuje a sex nás ničí.V zásadě s McQueenem souhlasím a těší mne, že nijak neslevil ze svého chladnokrevně pozorovatelského stylu, kdy s lidským tělem pracuje jako s výtvarným objektem spíše než jako se schránkou na emoce. Ty na povrch proniknou jen párkrát a jakoby omylem. Brandon se jim jinak důsledně brání a jenom díky sestře, jediné osobě, k níž skutečně něco cítí (snad zodpovědnost), si uvědomuje, jak křehký je krunýř, který ho ochraňuje. Vlastní zranitelnost tvrdohlavě (a se zničujícími následky) odmítá akceptovat. V jeho světě se striktně vymezenými pravidly pro ni není prostor. Odvážně dlouhé záběry – vyjma zhuštěného a strhujícího úvodu a finále – jsou nepříjemné tím, že po většinu času nepřejímají hledisko žádné z postav, jež tudíž nevyprávějí příběh, nýbrž jsou studovány. Cílem „neempatického“ snímání ale není verismus (ani voyeurismus). Kompozice záběrů naopak prozrazuje promyšlený plán. Brandon a Sissy se v záběru doplňují, jako kdyby šlo o jednu osobu a její dvě tváře (prázdný prostor vedle detailu Brandonovy tváře v baru například vyplňuje sestřin zpěv). Fassbender dál s obdivuhodným nasazením pracuje na tom, aby nebyl zaškatulkován jako tuctový hezoun. Když už něco, jeho duševní i tělesný full frontal z něj činí naději pro pornografický průmysl, nikoli lamače dívčích srdcí. Film samotný nicméně pornografický není. Neprovokuje mírou obsažené nahoty, ale přirozeností, s jakou k lidské sexualitě přistupuje – tím, že se v divácích nesnaží vzbudit pocit studu za obnažené tělo. Poukázání na normálnost sexu a nahoty napovídá, že Brandonova nenormálnost netkví (jenom) v jeho posedlosti ukájením. Jde o jeden z mnoha symptomů choroby zlhostejnění, kterou trpí celá společnost. Apendix: Stejně jako Hlad, nechci ani druhý McQueenův film v dohledné době vidět znovu. Zničující totiž Stud není jenom pro protagonistu, ale i pro diváka. 85% (08.02.2012)

(1001) Jsem velmi překvapena tím, že se mi nepodařilo dohledat seriozní recenzi poukazující na nedostatky tohoto filmu. Nepatřím k lidem, kteří odsoudí film na základě toho, že je nedějový nebo pomalý, ale věřím tomu, že tento film má v sobě někdy i dost zásadní chyby, hlavně co se týče scenáristické stránky. Není to taková paráda, jak by z přemíry pozitivních ohlasů mohlo vypadat. A je mnohem víc mainstreamový, než by se podle všech artových přívlastků na něj navěšených zdálo. DÁLE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY Co, alespoň pro mě, částečně znehodnocuje režisérovu přesvědčivost a suverénnost, je způsob, jakým mixuje civilnost s vykonstruovaností, scenáristické náhody s tím, co bych označila za až scenáristická klišé. Brandon je tichý introvert, a aby to vyniklo, tak je vedle něj postaven jeho šéf (tedy někdo minimálně na poli kariéry lepší a úspěšnější než on), který se před ženami chová jako patnáctiletý puberťák, který zoufale potřebuje sbalit nějakou roštěnku, nedělá mu problém vyspat se s ženou, kterou poprvé potkal před dvěma hodinami, ale nad pornem si myje ruce a prohlašuje ho za odpornost nejvyššího kalibru? Brandonova sestra je drsňačka, která skrývá citlivou duši, takže ke každému slovu přidává přívlastek „fucking“, po večer pláče svému příteli do telefonu, že jí je bez něj fyzicky špatně, a potom se vyspí s prvním mužem, který jí řekne, že je pěkná? Jak toto zapadá do jejího závěrečného prohlášení, že oni přece „nejsou špatní lidé“? Nehoda v metru předznamenává, že se jí asi něco stalo, protože na začátku filmu jsme ji viděli stát blízko kolejí? Brandon věří, že skutky se počítají, ne slova, tak proto ho nejspíš vidíme, jak pomáhá staré paní ze dveří s kočárkem. Cestou na rande spatří v rozsvíceném okně souložící pár a jeho odhodlání jít po „správné cestě“ může vzít za své. A v katarzi klesá na kolena v upršeném přístavu zahaleném do mlhy? Závěrečné opětovné setkání s neznámou ženou v metru (která čekala, až si Brandon projde všemi peripetiemi, aby mu mohla ukázat možná osudné pokušení) je třešničkou na tom všem. Nejsem schopna rozlišit, co z toho byl záměr a jestli to, co mi na filmu vadilo, byly opravdové chyby, můžu jenom říct, pro mě byl myšlenkový a formální koncept mnohem zajímavější než to, čím byl nakonec naplněn. (29.06.2012)