Godzilla

Nejde o žádný umělecký film, ani o celkovou revoltu vůči hollywoodským normám, protože vzdor v určitých aspektech znamená posílení aspektů jiných. Jenže jakkoli pořád reprezentuje precizní filmařskou práci na poli filmu jako zprostředkovatele zábavy, tak systematicky ozvláštňující přesun důrazu z lidských postav a z trikových atrakcí může pro některé diváky reprezentovat rušivý postup. Více v mé analytické kritice "O monstrech a lidech". (19.05.2014)

Japonské megapříšery patřily v dávnověku k mým prvním kinozážitkům a pro pětiletého kluka byly i na tehdejší dobu šmírácké triky něčím neuvěřitelně působivým. Od té doby uteklo opravdu hodně vody a mé divácké nároky se mnohanásobně zvětšily. Nejsem ctitelem blockbusterů a žánrově se s Edwardsovým snímkem míjím, očekávání jsem proto měl nízká a kdyby mi televize nenaservírovala film až pod nos, neobtěžoval bych se s ním. Námět považuju dokonce i v době rozbujelých trikových pohádek pro celou rodinu za těžce infantilní a dávno zastaralý. Nicméně při náležitém nadhledu, řemeslné zručnosti a schopnosti vhodně pracovat s nadsázkou mohlo vzniknout něco zajímavého. Bohužel snímek nenaplňuje ani mizivá očekávání. Zase jsem jednou měl pocit, že mi někdo vložil varlata do svěráku. Edwardsova Godzilla nakonec selhává jako nenáročná zábavná vysokorozpočtová podívaná a dvojnásob selhává tam, kde se chce z téhle nálepky vymanit, používat alternativní prvky a být osobitější. Ze všeho nejvíc je totiž nakonec blbá. I v rámci fiktivního světa by měla existovat nějaká vlastní pravidla, motivace a vzorce chování. Tohle je natočené pro diváky s myšlenkovou úrovní pětiletého dítěte. Nevyčítám Godzille, že není realistická a inteligentní. To se po ní prostě chtít nedá. Vyčítám jí, že není chytřejší než její 70 let staří předchůdci. Jestli jsem Edwardse za jeho prvotinu natočenou ve skromných poměrech (přiměřeně) ocenil, tady mám pocit urážejícího patlalství. Jasně, s tak vysokým rozpočtem a technickými prostředky snad ani nelze nenatočit pár působivých, atmosférických záběrů, ale jako celek je Godzilla bolestnou prohrou. Samostatnou kapitolou jsou pak nadšené komentáře a vysoká hodnocení od některých filmových publicistů, kde by člověk přece jen očekával fundovanost, věcnost a analytický pohled. Místo toho mám pocit, že se chovají jako ve vtipu, kdy slepý, hluchý a bezruký mají analyzovat slona. Za adekvátní a přínosný považuju komentář uživatele JFL. Předkládá pohled snímaný z jiného úhlu, podepřený širokým rozhledem znalce žánru a kategorie brakových filmů, navíc ho předkládá beze stopy pózy, sebezahleděnosti a snadného podléhání emocí. Za sebe prohlašuji, že přerostlé radioaktivní ještěrky už nikdy. Celkový dojem: 5 %. (11.05.2017)

Godzillácké filmy nikdy nebyly inteligentní a už vůbec NESMĚJÍ být realistické. Hrozba zničení se musí jevit jako nepochopitelná a nepřijatelná. Původní filmy jsou postaveny na očekávání, napínání a "nevidění". Později, kdy se z Godzilly stala popkulturní ikona, se základem naopak staly souboje s jinými monstry a Godzilla už není bad guy, ale good guy. Poslední hollywoodský film s Godzillou se tak po svém velmi dobře vyrovnává s oběma těmito fázemi a nároky. Skvělý nápad hned dvakrát(!) neukázat velkou bitvu a napnout nás až do finále, kde God-sillák předvede svůj wrestlerský final-move, ze kterého nám spadne čelist, je prostě ten nejlépe využitý staromódní postup. Je jasné, že mladší hyperaktivní generace diváků z toho ale bude nesvá. Film řeší nejenom střet (křehké) civilizace a (hrozivě nevyzpytatelné) přírody , ale i dvou kultur, japonské a americké. Ta americká se jeví stejně "navíc", jako lidstvo samo. Bez ní a jejích rodinných hodnot by se však příběh nedal ukoukat. Každopádně, žádný jiný velkofilm nedělá z lidí tak bezmocné statisty jako tento, a nikdy nebylo tak třeba milovat monstrum, které je k naší lásce netečné. (Delší článek zde: http://respekt.ihned.cz/delnici-kultury/c1-62224170-godzilla-jako-trenazer-bezvyznamnosti-a-ztraty-iluzi) (13.05.2014)

To, co se slibovalo nejvíc, tedy nový pohled na nejslavnějšího bořitele mrakodrapů, to jediné nakonec nepřišlo. Civilní pojetí přináší spoustu zbytečných podzápletek a až překvapivě průhledných klišé, vědecký podklad zase skrývá neuchopitelnou hromadu kulometné odborné hatmatilky. A monstrem v celé jeho kráse Edwards až zoufale šetří, dokonce tak moc, že jsem byl ještě před příchodem hlavních atrakcí doslova ubitý věčným čekáním a odkládáním. Na to, jak vysoko se mířilo, byl ten pád při začátku závěrečných titulků až bolestně střízlivý. Několik vysloveně nervy drásajících scén (tunel) proto zachraňuje alespoň nějaký zážitek jen velmi střídmě. (14.05.2014)

Lépe to dopadnout nemohlo a Edwards splnil, co slíbil. Umně balancuje na hranici mezi poctou jeho milovanému Spielbergovi (takže nás, stejně jako Spielberg v Čelistech velkou část stopáže napíná pouhými náznaky) a poctou všem 29-ti filmům s přerostlou ještěrkou a čtyřem godzillím generacím společnosti TOHO, které započaly roku 1954 a s velkou pompou „zavřely krám“ roku 2004. Zejména s posledními dvěmi – "alternate reality" sérií a následující "new generation" sérií má nová Godzilla spoustu shodných znaků a styl vyprávění. Směju se některým kritikám zdejších přemoudřelých pubíků, kteří jsou políbeni maximálně Emmerichem a podivují se (samozřejmě zcela od věci), že Godzilla šlehá plameny, polyká atomovky a nohy má jako slon. Jenom tak dokazují svojí neznalost a ignoranci. Já kvituji, že Edwardsovi se podařilo téměř nemožné – najít balanc mezi klasickým hollywoodem a japonskou poetikou godzillí série, kde bylo, je a doufám, že i bude vše možné.__PS: Herci jsou tady, stejně jako u japonských originálů, v podstatě zbyteční a řešení jejich rodinných vazeb se také nijak neliší od japonských bratříčků, takže je zbytečné nad tím lkát. (16.05.2014)