Stoker

O čem skutečně sní americké teenagerky… Park útočí na americkou kinematografii jejími vlastními zbraněmi. Do rámu pro rodinné melodrama, jehož ideologii (rodina nadevše, děti jako šance na nápravu) se krutě vysmívá, vsadil film žánrově neuchopitelný, formálně vyprecizovaný a skrz naskrz úchylný. Počínaje flashforwardem, který film otevírá (a naznačuje dominující, pod povrch pronikající vyprávěcí perspektivu), jsme různými vyprávěcími prostředky mateni a naváděni nesprávnými směry. Důležité informace se dovídáme dříve či později než postavy, žánrových konvencí je užíváno v neočekávaných kontextech, mezi padouchy a hrdiny bychom s klidem mohli položit rovnítko. Nahodile působící detaily (chodidla, pavouk) postupně, za častého využití grafické návaznosti záběrů, zapadnou do promyšlené struktury a stanou se z nich významné motivy, sloužící zjevným i podpovrchovým tematickým rovinám příběhu. Občas nechutné detaily (propíchávání puchýře) zároveň naznačují, jakým způsobem vnímá realitu Indie, což je zřejmě nejnázorněji demonstrováno jejím školním malováním vnitřního motivu vázy (namísto toho, aby malovala samotnou vázu nebo květiny v ní umístěné). ___ Park dobře ví, jak jsou v Hollywoodu vystavěné určité typy scén, pročež tato schémata ironicky staví do popředí (rytmizace scény za užití metronomu, který je přítomný v diegetickém prostoru filmu), nebo je obchází (nerespektování pravidla osy během troj-dialogu, diskontinuitní řazení záběrů během celého filmu). Skrze ironickou mřížku můžeme vnímat také hlavní hrdinku, která má podobně morbidní zájmy jako mnohé její vrstevnice, akorát u ní nejde pouze o pózu. ___ Celý film je po vzoru Shadow of a Doubt vystavěn jako napínavý – ovšem silně nejednoznačný, pokud jde o morální kategorie – duel mezi dvojicí protivníků, kteří se doplňují i ničí a jejichž síly jsou jenom zdánlivě nevyrovnané. Paralelismus z velké části organizuje vyprávění. Stará se o některé z nejpůsobivějších scén filmu (orgasmický duet na piano), motivuje změny hlediska v rámci jednoho dlouhého záběru (ať pomocí změny směru pohybu, nebo klasičtějším přeostřením) a upozorňuje nás na dějově významné okamžiky (k většině zásadních odhalení dojde na schodech, jimž na začátku „vládne“ Charlie a na konci Indie). Vrcholnými momenty snímku jsou dvě precizně vygradované a dost šokující střihové scény, z nichž ta první staví na stejnou úroveň sex a smrt a ta druhá unikátním způsobem zplošťuje tři časové roviny v jednu. ___ Z psychoanalytického hlediska jde o nesmírně hutný film, ačkoliv se občas uchyluje k naivní doslovnosti a s některými symboly pracuje mnohem okatěji než třeba Hitchcock, který se kvůli cenzuře musel více krotit (prošlo by mu snad leda Charlieho hodnocení vína, doprovázené významnými pohledy na Indie). Matka je v společných záběrech Indie a Charlieho nadbytečným a rušivým prvkem, což částečně odpovídá významu role Nicole Kidman, která navzdory svému hvězdnému statusu ve filmu víceméně jen statuje (čili jde o porušení očekávání spojených se star systémem) a na zajímavosti získává teprve při symptomatickém čtení (repríza „primal scene“, která Indie vybudí k vlastní sexuální aktivitě). ___ Stokerovi představují v kontextu americké produkce osvěživě cynický film, jehož semknutost na úrovni nižších i vyšších vyprávěcích jednotek je radost zas a znovu analyzovat (protože jedním a dvěma zhlédnutími jej rozhodně „nevyčerpáte“), třebaže občas budete muset přimhouřit oči nad naivitou jeho scénáře. 90% Zajímavé komentáře: Traffic, mm13, maddy (21.12.2013) (méně) (více)