Velký Gatsby

I přes zjevné nedotaženosti (strukturální deja vu a zřejmě počáteční režisérův pocit, že se nejdřív musí rozhýbat barvy, těla a hudba, aby následoval děj), se po vyloženě roztomilém entrée samotného Gatsbyho rozehrává vztahový čtvereček, jenž sice míň vypovídá o Fitzgeraldovi, ale stále má co říci svým (občas vypjatým) postojem o urputných citech všeho druhu. Bezuzdné desetileti těsně po první světové válce jako paralela současného (ticha před bouří?) už je víceméně jasná. A Boha symbolizují brýle, jen hvězda Baze Luhrmanna už poněkud pohasíná. (20.05.2013)

VELKÝ GATSBY, po AUSTRÁLII druhá část Luhrmannovy tzv. Epické trilogie, se ještě víc než předchůdce polemicky staví ke konvencím klasického hollywoodského filmu a spolu s titulním hrdinou si klade otázku, jestli lze (kinematografickou) minulost zopakovat. K zodpovězení dané otázky se dobere velmi důmyslným způsobem, založeným na proměně strategií filmové formy, kterou je divák veden od záměrně distance k maximální možné imerzi a jejímu následnému zpochybnění._____ První dva akty - které patří k tomu nejopojnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl - dosahují distance vysokou mírou sebeuvědomělosti vyprávění a zesílením neviditelného stylu. Funkcí postavy Nicka je být mediátor, který nejenom že na rovině příběhu zajišťuje setkání ostatních, ale zároveň zprostředkovává vyprávění, jehož zdroje se proměňují od ústního podání přes psaný deník až k jeho předčítání (...). Snímek nám to dává okázale najevo, když slyšíme voice-over mimo obraz a akcentuje se, že prezentované je odvislé od vnímání Nicka, který nezapomíná dodávat, že je zároveň "uvnitř" i "vně" fikce. Do toho jsou ještě vkládány vzpomínky ostatních, které jsou filtrovány skrze ně a které upomínají na konkrétní filmové dobové postupy (okázalé zadní (pře)svícení, umísťování herců do archivních zrnitých záběrů atd.). Především úvodní půlhodina pak problematizuje vnoření se tím, že v míře větší než velké zesiluje a zmnožuje kontinuitní postupy, a tak kamera prolétává prostředími, mezi kterými vytváří návaznost na základě kompoziční podobnosti, dialogový háček odstartuje uvnitř fikce přítomnou hudbu, jež je zároveň komentářem k dění, a do toho zní část dalšího tracku, který je vyjádřením mentálních pochodů některé z přítomných postav._____ Ovšem od sporu mezi Nickem a Gatsbym, kteří se neshodnou na (ne)opakovatelnosti historie, celé dílo "zklidní". Stříhá se méně častěji, záběry jsou inscenovány klasicky s významotvorným rozmístěním postav v několika plánech a přeostřováním mezi nimi, vyprávění nedává najevo sebe sama, voice-overů radikálně ubyde a okázale prezentované mezery jsou postupně vyplňovány, nespolehlivé informace uváděny na pravou míru, důmyslně se zužitkovávají prostředí, (vedlejší) postavy i motivy představené předtím. Následkem toho se i přes drobné odchylky film stává pro diváka imerzivním, ale nakonec skončí neklasicky. V melodramatu není ustanoven ani jeden z několika možných heterosexuálních párů a nabízí se číst celý příběh jako vyprávění o nenaplněných láskách, především pak mezi Nickem a Gatsbym (zvlášť když oproti předloze schází Nickova letní známost, Tom o něm řekne, že se "rád dívá" a pohledy mezi Nickem a Gatsbym a nasvícení scén s nimi k této interpretaci přímo vybízí). Minulost, ačkoliv se o to Gatsby snaží, navrátit nelze, "říká" GATSBY. Díky své poučenosti historií kinematografie a formální promyšlenosti i podvratnosti vůči konvencím je pro mě VELKÝ GATSBY nejlepším Luhrmannovým počinem a jedním z nejlepších letošních kinotitulů. (17.05.2013)

Baz zkrátka ví, jak na mě. Ano, příběhově to je hodně ploché, milovníci předlohy asi musí lézt vzteky po stropě a já se jim vlastně ani tolik nedivím. Má to ale přesně všechny prvky Luhrmannových filmů, které na mě vždy fungovaly a evidentně ještě nějaký pátek fungovat budou. Opulentní, záměrně balancující na hraně kýče a hlavně výtečná audiovizuální podívaná, kterou je nutné vidět na velkém plátně. Luhrman má propojení nádherných obrazů a nápaditého soundtracku stále v malíku a při kalících částech či songu Lany Del Rey jsem byl nadšen. Nepřišlo mi to ani nijak chladné a ty emoce fungovaly v některých scénách opravdu na výbornou. Herecky až na castingově nevhodně vybranou Carey Mulligan výtečné. Jen ten scénář je evidentně značně zjednodušený a malinké zkrácení stopáže by také neuškodilo. Luhrmann mě ovšem ani tentokrát nezklamal. (02.06.2013)

Zpočátku omamující kýč, potom už jen únavná selanka, pajdající na obě nohy. Jak jde o samoúčelné kamerové fígle a čarování s obrazem, tam si je Luhrmann jistý v kramflecích, ale v prostém smysluplném vyprávění a ve snaze dostat se zúčastněným postavám pod kůži selhává. Zmínil jsem kýč – při všech těch opulentních večírcích si připadáte, jakobyste se dívali na velkého sádrového trpaslíka, ověšeného pestrobarevnými pentlemi a blikajícími žárovičkami. Potom, když má dojít na city, je to jak z plytké povídky v nějakém dívčím časopise – mám na mysli to kolovrátkovité „Má tě ráda, nemá tě ráda, má tě rád, nemá tě rád, odejde s Tebou, neodejde s Tebou…..“. Díky bohu aspoň za dvě věci – chlapáckou postavu Edgertonova Buchanana, jedinou to plnokrevnou postavu celého panoptika a pak za scénu opětovného setkání Gatsbyho a Daisy – jediný moment v celém filmu, kde byly cítit nějaké emoce. Luhrmann už začíná být nějak vyčpělý. (25.05.2013)

Připadá mi to jako kdyby mi někdo špatně vyprávěl dobrý vtip, navíc ten, který už jsem jednou slyšela. Stejný příběh, jiné pojetí, víc barevných cingrlátek, divoké střídání hudby. Kdo viděl Roberta z roku 1974 a neuvidí Leonarda 2013 o nic zásadního nepřijde. Stačí si doma pustit barvenou hudbu a hodně to osolit do repráků, případně se u toho posypat konfety a polít šampaňským. Výsledek bude přibližně stejný. (08.09.2014)