Mistr

Ó můj drahý, zpívání bylo velmi vítané po tom všem, co mně film předtím udělal. Amy Adams je bestie, už před tímto filmem jsem měla takový pocit (a jak se chová v rozhovorech, když nehraje!), ale teď už definitivně ji nemůžu nikdy přijmout jako představitelku kladné postavy. Zároveň byla nechtěla, aby to vypadalo, že ona na mě udělala největší dojem, jde spíš o to, že o obou úhlavních pánech už jsem si byla jistá, že mají v tělech dábly. Jednotlivé epizody jsou velmi působivě vybudované, ale zřejmě jsem postrádala silnější propojení mezi nimi navzájem. Nebo! je zrovna v tomto případě velmi dobře možné, že jsem to nepostřehla a musím v sobě film nechat uzrát. Protože třeba oblouček mezi dívkou na začátku a dívkou na konci je velmi dojemný a jemný, takže si nedovolím dělat absolutní soudy. (13.05.2016)

Umění zdánlivě nejednoznačné, nekonečné a morálně zhoubné repetetivnosti. Naprosto výjimečný film v tom, jakým způsobem obtiskl "učení" Scientologie a základní teze Dianetiky do filmové formy a stylu. A není to o hledání podobnostních rysů a nějaké komparaci, mezi filmovou fikcí a scientologickou realitou téměř není rozdíl, jen jména a termíny jsou obměněny - Hubbard nahrazen Doddem, Scientologie/Dianetika Příčinou a auditing procesováním. [==] Anderson jako zkušený (hollywoodský) auteur pochopil principy Scientologie velmi dobře a s kritickým nadhledem a skepticismem je převedl na filmové plátno. Máme tak možnost pocítit podobnou mravní a etickou tíhu, izolaci a nesnesitelnou repetetivnost zdánlivě prospěšných a očišťujících terapií jako jejich přímí aktéři (skrze délku záběrů, rámování, kompozici obrazu, hudbu i způsob vyprávění a časté porušování kauzality - neměl by totiž být život mimo "církev", je jedno, co děláte v soukromém životě, jedinec primárně potřebuje scientologickou léčbu a celkového uzdravení dosáhne pouze skrze totální oddanost a víru v terapii, sezení, ... doplňte cokoli, jediná podmínka je, že to musí mít přimou souvislost s Hubbardovým učením). [==] Anderson záměrně pracuje s tématem a koncipuje film tak, že nechce vyřknout na první pohled jednoznačné soudy. Díky stížené interpretovatelnosti díla se celkem často objevují reakce typu dvojaký, nejasný, nejednoznačný, ambivalentní. Režisér nicméně do filmu umně vkládá vcelku krátké sekvence, kdy učení skrze některé z postav rozporuje a odmítá. !SPOILER! 1) scéna propagačního sezení v NY, kdy je Dodd konfrontován Johnem Morem; 2) poznámka Doddova syna, že si to "celý za pochodu vymýšlí."; 3) komentář Billa Williama o tom, že Doddovy práce nestojí za nic a že je "prvotřídní mystik." !KONEC SPOILERU! Není jich mnoho a na první pohled jsou to jen nepatrné fragmenty, které v rámci díla můžeme vnímat jako méně významné, ale pro trochu znalé jsou dostačující ke zjištění, že Scientologie byla a je jedna velká, nafouknutá bublina. Mimořádný umělecký počin. (28.11.2013)

Potřebuju to vidět ještě jednou, ale čuju další andersonovskou uberpecku. Phoenix fenomenální, Hoffman těsně v závěsu, ale především je tu ono pomalé sektářské sondování, které dráždí každičkým dialogem. Servíruje Dodd smyšlené bláboly, nebo svému učení skutečně věří? Záleží na tom? A může člověk vůbec žít tak, aby byl opravdu svobodný? Možná je to celé neskonale banální, ale pozornost to drží jako máloco. (9/10) (10.01.2013)

Čím by byl pastýř bez svých oveček? Ničím a nebo jen další ovcí? A čím by byla ovce bez svého pastýře? Ničím i vším, ztracená ve víře.. Inspirace? První návrhy There Will Be Blood, zakladatel scientologie L. Ron Hubbard, novela V. od Thomase Pynchona, život Johna Steinbecka a opilecké historky Jasona Robardse ze služby u námořnictva. Témata? Existenciální problémy veteránů v poválečné Americe, toxický vztah mystiků a jejich bloudících žáků, tuhý lidský boj s osamělostí a animální povahou a snad i love story. Od Andersona těžký osobitý koktejl, který svou minimální snahou o koherenci donutí některé diváky zúžit své vnímání jen na finále herecké extraligy. Mistr Hoffman se stal vicemistrem, jeho barman, vojáček a pijan etanolu z torpéd Phoenix pak suverénním mistrem. Ten střet spíše klasického herectví první poloviny století a fyzického výkonu ala Brando patřící polovině druhé byl úchvatný a nesl sebou i další téma v podobě jakési cesty amerického mužství skrz tyhle dvě periody. „You're the bravest girl I've ever met. Now stick it back in, it fell out..“ (10.09.2019)

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)