Nenávist

Známý francouzský herec Mathieu Kassovitz v Nenávisti dokazuje, že nejen herecký talent je mu vlastní, že je navíc i skvělým režisérem, ovšem zároveň i angažovaným umělcem, který dovede až neuvěřitelně přesně pojmenovat bolestná místa současné západní civilizace. Snímek o společnosti, kterou spaluje nenávist a která je ztracena v jejím začarovaném kruhu. Už sám koncept kvazidokumentární formy, k níž se váže černobíle laděný obraz, rámec vyprávění vsazený do jednoho dne, který je doplňován předěly - mezititulky v podobě časových údajů, maximálně autentický herecký projev a vulgární mluva a v řeči postav použitý argot a slang, explicitní důraz na míru násilí, nedějovost a paradoxní mimočasovost či spíše bezčasí snímku, které vytváří absurdní kombinaci s použitými časovými údaji v předělech, neboť ty vlastně ve vztahu k ději nemají žádný význam a slouží jen jako zdůraznění vším prostupující životní náplně hlavních hrdinů - totiž nudy. Vůbec nejvíce autentický je fakt, že v denním cyklu sociálně vyloučených hrdinů zcela chybí sada běžných denních rituálů, vyjma ranní hygieny tak úplně schází v integritě hrdiny složka superega - s většinovou společností ho vlastně nespojuje téměř nic... Skvostná je použitá hudba, která mnohdy dokresluje zobrazované scény lépe než tisíc slov (především pak live set "Nique la Police" od DJ Cut Killera). Prostředí sociálně vyloučené lokality má z pohledu nefrancouzského diváka zjevně univerzální rozměr, neboť některé aspekty lze vidět i v našich romských ghettech - život bez budoucnosti, absence vzdělání, drogy, hip-hop coby výraz odporu k systému a abnormálně zdatní breakující adolescenti točící se na hlavách, liší se jen počty ilegálně držených zbraní, počty zraněných i mrtvých a zatím ještě i míra nenávisti... Brilantní film. (22.06.2011)

Jedno francouzské předměstí, rasová problematika, nepokoje, pouliční bitky a protesty, černobílá ruční kamera. La Haine má možná ambice nabídnout komplexní pohled na věc jako třeba In The Name of the Father v UK, ale v průběhu divák zjistí, že vlastně jen klouže po povrchu a zůstává tak pouze šokující, bez širšího rozměru, podobně jako třeba Romper Stomper. Ne že by dané téma a jeho zpracování nemělo žádnou cenu, nebo výpovědní hodnotu, ale jedno celodenní šaškování smradů po betonové džungli s pár syrovými momenty ještě legendu tesanou do kamene nedělá. (13.06.2023)

Věta, která se táhla celým filmem, tedy "Svět patří nám", jednoduše předurčila budoucnost Francie. Dnes Francouzi nemůžou na svůj současný stav země vůbec nic říct, protože režisér Mathieu Kassovitz to neskutečně vystihl. A to to vystihl deset let dříve, než se tam nějaké veřejné nepokoje vůbec začali dít. Opravdu...klobouk dolů nad tímto filmem. Vystihuje totiž skutečné soužití naprosto různorodých lidí, kterým částečně ani nic jiného nezbývá, než žít pospolu. Vincent Cassel kromě toho zahrál perfektně. Bejt ve Francii spolek Sparťanskejch hooligans, zřejmě by z nich zbyly jen třísky na podpal pro jeden z pařížských krbů. (23.11.2011)

Skoro bych řekl, že ani nejde moc o film jako o sociologickou sondu do života mladíků žijících v chudinské čtvrti na periférii Paříže. Společně strávený čas s Vincentem a jeho parťáky ve mě však zanechal spíše hořkost z permanentní nenávisti ke všemu a ke každému v okolí, hledající jakoukoli záminku, aby si svou agresi mohli vybít, nejlépe pokud to lze svést na něco ušlechtilého. Co mě naopak oslovilo je Kassovitzova přímá konfrontace nenávisti produkující jen další nenávist a myšlenka, že teď je to pořád ještě dobrý, ale jednou za čas je všem vystaven účet. (05.07.2015)

„Tento film je věnován přátelům a rodinám, kteří zemřeli když byl natáčen.“ Tři mladiství delikventi, kteří pociťují nenávist vůči všemu, včetně slova láska, jehož pravý význam nikdy nepoznali, bezcílně bloumají Paříži a čekají co se stane. A my s nimi. Vteřiny je míjejí bez zájmu, z vteřin se stávají minuty, minuty se přelévají v hodiny. Vincent, Sayid a Hubert sem tam potkají nějakého poldu, kterého pošlou do hajzlu, nějakého skina, kterému pohrozí smrtí, kámoše, na kterého budou mířit nalezeným revolverem. Během jednoho dne potkají strakatou krávu i pidimužíka se zvláštní historkou o Bohu a sraní. Ač černobílá, využívá Nenávist přehršle moderních vizuálních postupů, famózně je zde například využito vertigo, oko labužníka potěší i mnohé záběry skrze díru nějaké mříže (Hitchcockův duch je všude). Objekty zájmu Nenávisti jsou „budoucnost národa“, parta ukřivděných zoufalců. Že nenávist plodí jenom další nenávist je stará známá pravda, ale jen málo filmů dokázalo tuto myšlenku podat tak komplexně a tak působivě. Po celý film se nic moc neděje, nic nenarušuje přirozený průběh věcí, teprve ve finále si uvědomíte, kolik se toho za celý film vlastně událo. Vzhledem k množství symbolů a maximální obrazové preciznosti bych se nebál mluvit o „Mechanickém pomeranči současnosti“, ač natočená před jedenácti lety, zvlášť zásluhou loňských (2005) pařížských výtržností, je Nenávist bolestně aktuální a obávám se, že bude rok od roku víc. Mathieu Kassovitz naplno předvedl, jaký talent v něm vězí, o to víc zamrzí, jak marnotratně jej rozmělňuje v neambiciózních projektech typu Gotiky. Společně se Zvráceným Gaspara Noého považuji Nenávist za nejpozoruhodnějšího zástupce francouzské kinematografie posledních let – jsou to filmy, které se nebojí být nekonvenční, jsou to filmy, které dokázaly opatrně vybalancovat formu a obsah do téměř stabilní polohy. Nebýt občasných odchylek od rovnovážného stavu, ani v jednom případě bych s pěti hvězdičkami příliš neotálel. Na závěr si dovolím interpretovat po svém jedno moudro z filmu: „Když nebudete srát s ostatníma, ujede vám vlak“. 85% Zajímavé komentáře: Faye, dANo (16.12.2006)