Přežijí jen milenci

Only Lovers Left Alive - možná spíš "milovníci" než milenci. Ti kteří si váží věcí samotných, rozkošnicky obdivujíce padesát let starou kytaru, kterou někdy někdo s láskou vyrobil, někdo na ni s láskou hrál. Kteří vědí, že věc nelze prostě nahradit jiným kusem. Pohrdají lidstvem (zombies), které své vlastní výrobky už vnímá jen jako sériové produkty na jedno použití, nezná jejich hodnotu. Ovšem: oni, ti, kteří pořád přežívají, mají výhodu kotinuálního náhledu, znají věci důvěrně od jejich zrodu. Jsou to upíři - jako se živí krví smrtelníků, sytí se i výsledky jejich práce, vykonávajíce tak posvátnou službu "zření", bez nějž věci upadají do nicoty pouhých užitkových kusů hmoty. Ze stanoviště kontinuálního náhledu se pak i lidský pokrok jeví jako nepochopitelný, obludně hloupý odklon od života k "produktivitě", měřené jen kvantitou. Ostaně láska k věcem, vyráběným produktivnostní mánií stiženým lidstvem, se může realizovat třeba i jako láska (totiž věrnost) k takovému Detroitu, vybydlenému městu, opuštěnému zombíky poté, co jeho průmyslová produktivita narazila na své meze. Nejdůležitějším projevem lásky je zde ale hudba: Hudba, kterou Adam vytváří, není nikde, protože se s ní skrývá ve tmě, ale ukazuje se, že je všude. Nepochybně zde zaznívá Jarmuschem už v Kafi a cigárech hledaný "rezonátor", jímž by bylo možno zachytit akustické vlny Země (jestli to nekomolím) - rozuměj vlny dorozumění, pochopení, prozírání, souvztahování. I přes esteticky silné vyjádření všech těchto motivů vypadá film Přežijí jen milenci celý jako nepříliš zajímavá stylová manýra. Vypadá - nikoli působí. Protože jeho působnost, jeho jedinečná nálada, nepopsatelně lahodící pomalost, ho činí výjmečným dílem. Jestli lze vůbec o nějakém filmu říci, že prostředkuje "prožitek", pak jistě o tomto. Krom toho mám neodbytný dojem, který nedokážu zdůvodnit, že jestli budou některé filmy z naší doby "kultovní" pro určité (dosud neznámé) subkultury naší civilizace za nějakých sto let, tento film k nim bude patřit. Viz např. kiddo. Dále viz PollyJean, Radek99, Matty. /// Dodatečně přece jen pokus o reflexi na onu "nepopsatelně lahodící pomalost": Především je pociťována jako jakási příjemná malátnost, kterou vzhledem k druhovému určení postav dlužno považovat za stav vznikající z kombinace potenciálně nekonečného toku indiferentního času (který není platformou událostí, ale bází pro vyjevování se věcí a jejich diferenciaci) a situace absence "dávky" nutné pro setrvání v tomto toku. Člověk by řekl, že koflikt mezi nekonečným životem a bezprostření hrozbou zániku bude vyvolávat mimořádně silné napětí a zběsilost. Ukazuje se, že opak je pravdou. Životadárným médiem je krev - upíři v půstu jsou tedy bezkrevní. Je u nich stále přítomná tendence splynutí s tokem času. Konflikt mezi potenciální nesmrtelností a hrozbou smrti bez krve či na slunečním světle pouze ostře ukazuje, že jsou pro své přežití závislí na dodávkách výživy a specifickém prostředí. Oni vědí, že žijí pod neustálým ultimátem podmínek zachování života. My lidé jsme na to dávno zapomněli. /// Druhý dodatek: Mnou zde reflektovaným komplexem stálého přežívání a hrozby jeho konce stojí tento Jarmuschův film v zajímavém kontapunktu k Mrtvému muži (k němuž SPOILERY!), v němž hrdina naopak získává vlastní existenci svou smrtí (přesněji řečeno dočasným prodlením mezi ještě životem a už smrtí), přičemž právě toto nevědomé umírání je na celém jeho životě to jediné relevantní. V obou filmech tedy máme postavy, které disponují kvalitnějším, "odpoutaným" náhledem a vhledem díky situaci zásadně alternativní k biologickým hranicím života, který nám je dán. S podstatným rozdílem mezi situací "milenců" a "mrtvého muže" pak souvisí i rozdíl v přístupu k tomuto náhledu - u upírů vypadá jako součást jejich přirotzenosti, kdežto William Blake je jím jaksi událostně obdarován ve smyslu osobního obrácení. Korelativně pak můžeme srovnávat funkci jeho "poetry" s Adamovou hudbou či s oním kýženým rezonátorem. (05.03.2015) (méně) (více)