Valmont
Valmont
Režie:
Miloš FormanScénář:
Jean-Claude CarrièreKamera:
Miroslav OndříčekHudba:
Christopher PalmerHrají:
Colin Firth, Annette Bening, Meg Tilly, Fairuza Balk, Siân Phillips, Jeffrey Jones, Henry Thomas, Fabia Drake, T.P. McKenna, Isla Blair, Ian McNeice (více)Obsahy(1)
Slavný román v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (1782) natočil v aktualizované podobě v roce 1959 Roger Vadim s Gérardem Philipem a Jeanne Moreauovou v hlavních rolích. Na sklonku osmdesátých let vznikly téměř souběžně dva další přepisy. Režisér Stephen Frears se přitom opíral o úspěšnou dramatizaci románu Christophera Hamptona a zůstal věrný originálnímu názvu. Miloš Forman spolupracoval na původním scénáři s Jean-Claudem Carrierem a dal mu název podle jedné z hlavních postav – Valmont. Vznikl tak snímek, který se přidržuje základní osnovy románu (ta je ostatně připomínána i četným psaním dopisů) a který vychází ze záměru zachytit žánrový obraz aristokratické společnosti pár let před Francouzskou revolucí. Osud dvou libertinských intrikánů, vikomta Valmonta a markýzy de Merteuil, je podán v sytých barvách pozdního rokoka a zároveň je poněkud odlehčen. Jak se svěřuje jedna z hrdinek dramatu: „Říkala jsem jen ne, ne a pořád jsem dělala, co on chtěl…“ Hra obou cynických poživačníků nachází odezvu v samotné struktuře filmu, jež se tak vzdává důležité moralizátorské polohy. Miloš Forman přitom vychází ze zkušenosti z Amadea (1984) a příběh je plný malebných plenérů, vtipných epizod, bohaté výpravy a kostýmů. Opět spolupracoval s českými tvůrci, kameramanem Miroslavem Ondříčkem a kostýmním návrhářem Theodorem Pištěkem (ten získal prestižního Césara). (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (323)
Nechci se moc pouštět do srovnání s Frearsovými Nebezpečnými známostmi, protože ač oba filmy zpracovávají stejný příběh, každý přistupuje k látce úplně jinak. Forman se zabývá mnohem víc společností a šíří příběhu, Frears řeší o něco víc intriky a vzájemné vztahy. Co mi na Formanově filmu nesedělo nejvíc byl Valmont Colina Firtha (je takový nemastný, neslaný, ta chlípnost se mu moc nedá věřit) a český dabing (bohužel jsem se dívala v televizi). ()
Ve Frearsových Nebezpečných známostech můžete pochopit pozoruhodný příběh, motivace aktérů, jejich vysoké nároky a zoufalé a odhodlané činy, které nakonec vyústí pro všechny katastrofou a zkázou, ač hybnou silou u hlavních hrdinů nikdy nebyla touha ublížit, ale snaha doopravdy, ne jen předstíraně, se vymanit své samotě - láska, která se pokoušela vynutit si na svém objektu, aby jí byl roven a hoden - láska, která se s vervou i trpělivostí, sebezapřením i vynalézavostí a vtipem a šarmem pokoušela přerůst všechny konvence a nechat objevit. *** O rok později Forman natočí podle téže předlohy Valmonta jako načančanou arabesku, v níž scénář zabil veškerou možnou logiku jednání postav, jejich osobnosti zmrzačil k nepoznání a smysl díla rozfoukal jako domeček z karet. Zatímco Frearsovy postavy mají těžce vybudované přesvědčivé charisma, Formanovy mají sexy tvářičky a mládí, ale i kdyby se herci přetrhli, a jejich vina to opravdu není, charisma si kvůli nefungujícímu scénáři vybudovat prostě nemůžou. Krom toho Forman zdá se vůbec nepochopil, že navzdory tomu, co o sobě oba říkají, nejsou ani zkažení, ani intrikáni - jsou lapení v pasti jako všichni ostatní, s tou strašlivou nevýhodou, že jsou navíc inteligentní, prozíraví a nápadití - a že chtějí skutečnou lásku a jsou odhodlaní veškerou svoji sílu a kreativitu využít k tomu, aby nejprve rozmetali všechny iluze, které by je mohly zadržet (a cestou jen tak mimochodem, skutečně nezištně, pro potěšení a zábavu ducha, požitek oka i těla, stejně jako pro dobrou věc, k témuž nadhledu a pochopení konvencí a společenských sil, pastí a přetlaků vychovávají i mladé svěřence - až se to podobá východní výchově gejš nebo adeptů bojových umění...) doufajíce, že co zůstane a veškeré použité chemii odolá, bude pročištěná tresť, destilát, kámen mudrců: pravá láska. Forman z nich naivně udělal pravý opak: vilné, ponižující a ztroskotané padouchy, zlé a lehkomyslné lidi bez srdce, rozpadlé slabochy. A aby toho nebylo málo, tak v rámci možností tomu ještě jako korunu nasadil happy-end. *** Kdybych neviděla Frearse, nehodnotila bych Formanovu partu tak přísně, ale on je to vlastně skvělý zážitek, pustit si to takhle po sobě: tady se pak dá prostě u každé scény odhalit, nad čím tu mávli ve scénáři rukou rovnou, u čeho si řekli, že se s tím nebudou tak mazat, co změnili, aby to bylo kýčovitější, banálnější... mohla bych si myslet, že to Forman celé jenom blbě pochopil, ale kdepak - on to navíc opravdu chtěl natočit pro lidi jako nazdobený dort z laciných ingrediencí a nekomplikované chuti: simply sweet. A to je zločin. *~ ()
Celý problém je v tom, že Frears točil Laclosovy Nebezpečné známosti, zatímco Forman Formanova Valmonta. Podobnost příběhu tu sice je, ale oba filmy jsou vlastně úplně o něčem jiném. Valmont z původních Nebezpečných známostí je cynicky svůdník, který je za zpáchané zlo potréztán, pravda skrze to, že nedokáže být ani ve zlu dokonalý a tudíž citově nezranitelný. Oproti tomu Formonův Valmont je hrdina, který se svojí otevřenou morálkou staví proti společenským zvyklostem a je za to společností zavržen a zničen. Pokud jde o mě - mám radši Laclose, ale je vlastně nefér oba snímky srovnávat. ()
Valmont je typicky formanovský. Nechybí mu půvab ani režisérův humor. Když Forman točil svou verzi románu Nebezpečné známosti, měl prostě jen smůlu na špatné načasování. Verzi Stephena Frearse jsem zatím neviděl, ale rozhodně se v budoucnu nebráním se na ni podívat. Valmont, vcelku logicky, u diváků propadl, nicméně zpětně je namístě uznat jeho umělecké kvality. Popravdě nevím, jak moc jsou Forman a scenárista Jean-Claude Carriére věrni původní předloze Choderlose de Laclose, ale abych řekl pravdu, tak je mi to jedno. Knihu jsem dosud nečetl a jsem přesvědčen, že ústřední myšlenku, tedy intrikářství a přetvářku v aristokratické společnosti, vyjadřuje Formanův film skvěle. Svým způsobem je společensky kritický, dokáže vyvolat pobouření i rozdělení a v neposlední řadě také baví, přestože se jedná v podstatě o salónní film z prostředí francouzské smetánky, kde navíc chybí jakýkoliv osobitý hrdina, kterému by divák mohl fandit. Jsou tu jen zákeřné a lstivé postavy, za nimiž pak stojí chudáci, kteří na jejich jednání doplácejí. Herce si Forman vybral jako vždy zcela skvostně a odstartoval kariéru dalším hvězdám. Colin Firth (věčný záletník Valmont) je výborný. Vyzařuje kouzlem i svůdností, za kterými se ovšem schovávají mrštné intriky a manipulace s lidmi okolo sebe. Herecky však vévodí Annette Bening (pro mě ještě lepší než v Americké kráse), jež v roli markýzy de Merteuil předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Právě ona je zásadní hybatelkou děje, která spojuje a náležitě ovlivňuje všechny ostatní postavy a dějové linie. Beningová dodává své postavě půvabnou fasádu, za níž (stejně jako Valmont) skrývá svou pravou tvář (výkon hodný Oscara). Dále jsou tu Meg Tilly, jež se stává jednou z největších obětí v této ďábelské hře, a také mladičká Fairuza Balk (Cecile), představující metaforu nevinné, naivistické a značně nevyzrálé duše. Pořád je tu také režie. Forman se v době 18. století cítí jako ryba ve vodě a vyhrává si se stylizací i světlem, přičemž ke každému záběru přistupuje s neskonalou jemností (podpořeno Ondříčkovou kamerou a Pištěkovými kostýmy). Trochu zrazuje délka. Zejména v poslední půlhodině divák už začíná vyhlížet konec, který stále ne a ne přijít. Vyčítat bychom Valmontovi mohli i určitou dějovou rozvláčnost. Já osobně Valmonta vnímám spíše jako černou, sociálně-kritickou, historickou komedii. Není to Formanův nejlepší film, ale v žádném případě ani nejhorší, jak spousta lidí tvrdí. Navíc stvrzuje staré rčení, že s láskou si není radno zahrávat. U mě 80% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je podle mě psaní dopisu ve Valmontově lóži spolu se Cecile. ()
Galerie (82)
Zajímavosti (21)
- Zatímco Forman se svým scenáristou Jean-Claudem Carrièrem spíše volně vycházeli z románu „Nebezpečné známosti“ z roku 1782, Frears se držel známé dramatizace Christophera Hamptona. Stejnou látku adaptoval do tehdejší doby také Roger Vadim pod názvem Nebezpečné známosti (1959). (Kubrickon)
- Fairuze Balk, která ztvárňovala ve filmu patnáctiletou dívku Cecílii, bylo v době natáčení skutečně 15 let, přičemž se účastnila scénky, kde ji Valmont (Colin Firth) odhalil celý zadek. Tato scéna byla dokonce zvěčněna i na oficiálním plakátu k filmu. Formanovo rozhodnutí se zobrazením nahého zadku spustilo obrovskou vlnu nevole, která málem vyeskalovala až k vyhoštění Miloše Formana ze země a zákazem promítání filmu. (Frajer42)
- Meg Tilly a Colin Firth sa do seba počas nakrúcania filmu zamilovali. O rok neskôr sa im narodil syn a o štyri roky na to sa rozišli. (Arsenal83)
Související novinky
Miloš Forman bude točit o Goyovi
Miloš Forman připravuje nový film, inspirovaný životem slavného španělského malíře Francesca Goyi. Projekt je prozatím nazván GOYA'S GHOST a scénáře se ujal zkušený Jean-Claude Carriére, francouzský… (více)
Tetino mrknutí na nevěstu v samotném závěru si tedy mohl Forman odpustit; shazuje tím celý film, což trestám odebráním hvězdičky. Film, který bez ohledu na sociální realitu preparuje konzervovaný život vyšších vrstev sladké rokokové Francie. Dost vysokých na to, aby bylo možno odhlížet od otázek praktického životního zabezpečení, ale ne příliš vysokých na to, aby bylo nutno brát v potaz politické a mocenské zájmy. Uvádí nás do sféry, do níž je každý narozením uveden jako do zdánlivě zakonzervovaného láku, v němž se jisté věci prostě neřeší. Ordo rebus socialibus et politicibus aeternus est a našinec za celý svůj život ani nesáhne na kliku domovních dveří: vždy je k disposici livrej, která je otevře. Příslušník této sféry je permanentně ohrožen jediným nebezpečím: nudou. Vždyť i myšlení i cit je zde především prostředkem rozptýlení. Sňatková politika je ještě tak to jediné, oč je nutno se starat. Nevědomá potřeba životní aktivity a významu dění tak bují do prázdného prostoru v precizaci životní hry erotických vztahů, společenské prestiže, tříbení konverzačních dovedností, delikátnosti, elegance a „duchaplnosti“, to vše při potřebě stálého přísunu zábavy a dráždidel. Nespornou výhodou oné doby přitom je, že stále ještě platí skrupule; stud, naivita a zakázanost zakázaného jsou ještě živou součástí lidského metabolismu. O zábavu je tedy postaráno, hra na život nebude nikoho nudit. Těžko najít vhodnější historické podmínky pro čisté předestření delikátních vztahových her. Forman pro svou adaptaci velmi šťastně mění moralistní název "Nebezpečné známosti" na programové "Valmont". Valmont a zvláště jeho intrikánská přítelkyně nehrají s reálnými lidmi. Sami sebe prožívají jako figurku permanentní společenské hry a i ostatní jsou pro ně takovými figurkami: každá má určitou rezervu životů, určité typizované „vlastnosti“, určité zbraně, určité kvality. Žijí virtuální životy. Když Valmont vyznává z loďky lásku, nelže. Nemá totiž pojem pravdy a lži. Jenomže těmi figurkami jsou živí lidé. Cecilie a její rytíř netuší, že i jejich vzájemný cit je krásnou iniciační hrou, byť skutečně prožívanou. A už vůbec nemohou tušit, že jejich hra je vítanou zábavou zkušených virtuálních hráčů – oč skutečnější, o to vítanější. Hráčů, kteří nepočítají s tím, že každý má jen jeden život. A že v tomto jediném životě se vždy hraje o všechno. Za nejvtipněší moment filmu mám omdlení slečniny komorné, za nejilustrativnější pak sekvenci šerm – šerm – tanec přesně v půli filmu. „- O čem to mluvíte? – Přece o lásce, můj andílku; o čem jiném?“ Vše, co se odehrává potom, analyzuje všemožné podoby a kombinace hra-život. Soudcova manželka sice vypadá, že vypadla z nějakého Dostojevského románu, ale to patří k věci. Nerad bych vypadal jako kazatel „pravosti života“ proti „nezodpovědným hrám“. Film Valmont je vynikajícím příspěvkem k problému lidského života jako hry. Odhlédnu-li od propastného rozdílu mezi filmy do Taking off a po něm, rozhodně bych ho neoznačil jako „slabší“ Formanovo dílo. (Naopak, je to právě tento film, který stojí za srovnání třeba s Láskami jedné plavovlásky jako jejich dokonalý protipól.) Úplně si vystačí s pěkností a elegací, do níž je oděn a s omezeným soustředěním na své téma a na vztahové hry postav. Síla jeho přesvědčivosti je dána tím, že pouze nekonstatuje, nýbrž láká: nevzpomínám si, že bych viděl v nějakém filmu více vzrušující erotickou scénu než je scéna Valmontova diktování Ceciliina dopisu; její nefalšovaný stud skýtá při možnosti odhlédnout od kontextu skutečného života pravý požitek: čistá hra, čistá erotika; rafinovanost virtuálních her se bez reálných prožitků neobejde. Ano, tento film zlehčuje reálné katastrofické důsledky a morální zrůdnost valmontovských her; představuje je totiž z pohledu hráče; a člověk společenský je vždycky hráčem. Valmont je jeho dokonalým prototypem, paní intrikánka pak uměle zkonstruovaným modelem člověka, o němž lze čisté hráčství vypovídat jako jeho jediné určení. Ostatně od scény vrcholící fackou je zřejmé, že tato postava je zde jen Valmontovým zrcadlem; zrcadlem, v němž sám sebe náhle spatří, „prohlédne“, načež se zběsile a naivně snaží „vše napravit“ a následně spatřuje hospodu hemžící se nízkými existencemi – z nich si vybírá své svědky, poté, co zjišťuje, že na oddělení života a hry je už pozdě. Závěr se svatbou vyznívá poněkud rozpačitě, pokud chceme dál sledovat příběh (nějak se zapomnělo na problém poznání o svatební noci), ale důležité je, že hra pokračuje, což nejlépe symbolizuje přítomnost samotného Ludvíka XV. Valmontův konec lze také brát jako metaforu konce celé sféry, která byla smetena následkem toho, že odmítala vidět mimo virtualitu (stará teta: „Kde je můj karetní stůl? A kde jsou mí spoluhráči?“). Forman se nijak nezdržuje tím, aby nás uvedl do kontextu, do ducha doby, nezajímá ho celek tehdejšího života či komplex sociální reality, neozřejmuje bázi, na níž se odehrává ukázané. Krom hráčů vidíme většinou jen livreje s mrtvou tváří, bez osudů, případně černou komornou coby luxusní exotický doplněk. Teprve později i takové postavy jako ženu myjící schody. Když markíza píše dopis s kordem pod krkem, slyšíme tikot hodin (srov. s kostelním zvonem při marném hašení chalupy v Hoří má panenko). () (méně) (více)