Rivalové

Perfektní řemeslo! Ale to je asi tak všechno. Když bychom stáli na mainstreamovém americkém pobřeží, kde na oscarové kandidáty rádi ukazují prstem, budeme výskat spokojeností, snažíc se přehlušit burácející motory. Když se ale podíváme pohledem lehce nezávislé britské produkce, musíme cítit zklamání. Neřeším, že nejsou fakticky přesní, vadí mi, že Rivalové jsou nesmírně doslovným a čitelným snímkem. Velezkušený režisér Ron Howard nepotřebuje experimentovat, nepotřebuje nikomu nic dokazovat – a to je možná škoda. Navíc chce mi snad někdo namluvit, že Rivalové jsou (bacha, mluvíme o roce 2014) alespoň dle místního žebříčku „lepším“ filmem než druhý Terminátor, Vetřelci, Mlčení jehňátek, Matrix, tuzemské Pelíšky nebo třeba Krejčíkův Vyšší princip? Jasně, že to tak není!! (21.02.2014)

Velmi povrchní film podřizující historickou realitu filmovému (a v tomhle případě ještě navíc hollywoodskému) vidění světa. Ryzí hollywoodský kalkul. (O to paradoxnější, že jde o projekt nezávislých studií mimo Hollywood) Už jen fakt, že Lauda a Hunt nikdy nebyli nepřátelé, jak si to vykonstruoval scénárista. Naprostá limonáda. A navíc patnáctý nejlepší film vůbec dle čsfd? Ani náhodou. Jen trochu nadprůměrné sportovní drama... (03.01.2014)

Rivalové nejsou o Niki Laudovi, Rivalové přímo jsou Lauda. To přirovnání se nabízí samo. Slavný formulový závodník je zde popsán jako precizní technik, suchar odhodlaný svou pílí a odhodlaností získat to, co jeho oponent zvládá ukořistit spontánností a charismatem. Připomíná to obráceného Amadea, v němž génius průměrnosti materiálně prohrává, ale morálně vítězí nad horkokrevností a radostí ze života. S trochou jízlivosti se nabízí, že něco takového musí být tajným snem Rona Howarda. Celou jeho režijní kariéru prostupuje preciznost ve všech ohledech. Dobře volené postupy ozkoušené mnohými před ním. Mnohdy padne jeho úsilí co nejdůstojněji a nejdůsledněji zpracovat námět na úrodnou půdu (Duel Frost/Nixon, Apollo 13), jindy se stane fatálním omylem (brownovské adaptace, Grinch) a jindy zdrojem nekonečných debat, jde-li o umění, nebo zbabělý mustr (Čistá duše). Čekat, že se Howard změní a začne experimentovat, by bylo stejně pošetilé jako chtít po Hansi Zimmerovi, aby složil ještě čtvrtý hudební motiv, který by přidal k těm třem, co už dvě desetiletí dokola opakuje. Ani jeden nemá k posunu důvod – jejich formální zbabělost a ničím nerušená sázka na jistotu jim přinášení většinou uznání a řadu obdivovatelů v divácích, kteří oceňují, že v kině uvidí či uslyší přesně to, co si přáli. A tentokrát to oceňuji i já. (03.10.2013)

Ron Howard je specialista na příběhy skutečných (většinou i žijících) legend z různých oborů. Od kosmonautů, přes matematika, boxera a žurnalistu se propracoval až k pilotovi formule jedna. Pilotovi, jehož příběh jsem kdysi sledoval a prožíval dost intenzivně. Proto jsem se na film těšil a zároveň jsem se trošku bál, co s tím vším Howard provede. ... Obavy byly rozptýleny téměž stroprocentně. Daniel Brühl Nikiho Laudu nehrál, on se jím stal. A Ron Howard mě dokázal vrátit v čase a umožnil mi osudy naprosto vyjímečné osobnosti motorsportu prožívat na vlastní oči. Skvělý film. (09.10.2013)

Formule 1 mi absolutně nic neříkají, a o to více mě překvapilo, že mě film (alespoň v době závodů) dokázal dokonale strhnout. Ty litry napětí a adrenalinu, co mi Howard, Zimmer a spol. v těch chvílích pumpovali do žil, jsem už dlouho u žádného filmu nepocítil. Naštěstí se souboje rivalů přenášely i mimo svět sjetých gum a řevu motorů, dialogové, ale ještě častěji oční výměny obou hrdinů rozhodně stály za to (ostatně hodně výmluvné byly i u Nikiho a jeho ženy). A od začátku do konce jsem věrně fandil Rakušanovi, i když je fakt, že se tvůrcům postupně podařilo sympatie částečně vyvážit, což bylo jedině ku prospěchu věci. Jen ten mírně natahovaný konec mě už tak nenadchl, za něj strhávám půl hvězdy dolů, takže celkově to vidím na slabší plný počet. (20.04.2014)