Od písně k písni

Ano, je to typický Malickův rukopis, alespoň ve srovnání s filmem " K zázraku". Já jsem se ale tentokrát nedokázala vézt na jeho vlně. Na tenhle film musí mít člověk náladu a být nastavený na vizuální, téměř poetické obrazy, které nám nabízí. Chvíle, kdy jsem byla nadšená se střídaly se zoufalou nudou, ale to je můj problém. Takže dnes žádná sláva, ale možná dám jednou repete a změním hodnocení na plnou nádrž. (16.05.2018)

Film, který se dá posuzovat hned na začátku; do konce se s ním - tedy v něm - nic moc neděje. Všechno je tu celkem běžné (režie, kamera, herci atd.), ale ne docela. Kladou se řečnické otázky, na které se zevrubně odpovídá; a zásadní otázky, na které se neodpovídá; jak také jinak, když to jsou otázky věčné a život tak dočasný. Pokud film chytí na začátku, potom drží až do konce. Dokonce se dá říct, že je stále lepší, že zraje jako víno; v čem je ale stále lepší, se už dá říct asi obtížněji. Přese všechno postmoderní "příběh/nepříběh" jak vyšitý! Ostatně vždyť se stále jedná jen o jeden akord! Pozn: Vysoké rozlišení obrazu zde - na rozdíl od jiných filmů, kde je rušivé - funguje jako významný grafický prvek. (31.07.2017)

Malicku, Malicku, proč už to nemáš v malíku? Pevně věřím a doufám, že se filmový poetik Terrence Malick vrátí k vyprávění příběhů. Páč tohle jsou naprosto nedivácké filmy, které už si publikum získávají velmi obtížně. Jeho filmy rozhodně není snadné mít rád, obzvlášť v posledních letech, kdy o opravdovosti a hloubce vztahů mezi postavami můžeme silně pochybovat. Možná ty neuvěřitelně dlouhé tvůrčí pauzy byly k něčemu dobré (pak vznikne zbožňovaný kus typu Tenká červená linie). Hluboce rozjímavý tvůrce nás minule zavedl do znudění moderního jedince, jeho vnitřní rozpolcenosti, kdy nás čekalo mnoho obrazové rozkoše, stejně jako mnoho nudy. Kameraman Emmanuel Lubezki je skvostný i tentokrát, netuším, zda on nebo herci skutečně chápali režisérovu vizi, ale v jeho (i hereckém) případě je to dokonalost sama. Jenže každá hra musí mít určitá pravidla. Za mě „lepší“ než předchozí Knight of Cups, ale příště prosím partnerské vztahy v nějakém uchopitelnějším provedení. PS: Natalie výtečně živočišná. (17.07.2017)

Stejně jako u jeho předchozího počinu "Knight of Cups", i zde Terrence Malick dává na odiv precizní kameru, jejíž detailní záběry herců odkrývají všechny drobné emoce, které by jinak zůstaly skryty. Bohužel, se zbytkem už to tak slavné není, za což může v první řadě šílená stopáž, u níž jsem místy vážně trpěl. Co se samotné kostry příběhu týče, režisér se nebojí jít do hloubky, přičemž rozkrývá vztahová témata až na holou kůži, na níž jdou všechny přetvářky a smutky vidět jako na rozpáleném letním slunci, byť je ke konci už značně "roztahaná". Snímku rovněž napomáhají skvělé herecké výkony všech zúčastněných, z nichž však nejvíce vyčnívá Michael Fassbender, jenž si svou roli užívá každou sekundu. „We thought we could just roll and tumble, live from song to song, kiss to kiss.“ (08.07.2017)

"Tohle... Tohle a nic víc..." Mladicky nespoutaná filmová báseň (film-závan; film-řeka; film-vlna) o hledání pevného, neochvějného a stálého v dnešním tekutém a beztížném světě bez iluzí, svědomí a zásad. To pevné a neochvějné (neochvějné jako Sluncem prohřáté tělo žulového dómu Enchanted Rock, symbolického vrcholu oné dětsky čistočisté lásky mezi Faye a BVm, dalších z řady Malickových kormutlivých, po volnosti, výšinách a naplnění bažících poutníků-ptáků) přitom Malick – tak jako ve všech svých předešlých víc-než-filmech – nachází v tom zdánlivě nejprostším a (žel i) nejvíce přezíraném: ve světle lásky, v živoucím nyní přítomného okamžiku a v nenáročném (venkovském) životu v těsném kontaktu se zemí, půdou, oblohou, zvířaty a vším zeleným, pučícím a divoce, tak divoce se pnoucím; nebo jak by řekl sám Malick – v kontaktu se skutečným, zázračným. (18.06.2017)