Na hraně zítřka

Některé informace v komentáři jsou za hranou toho, co byste chtěli vědět před zhlédnutím filmu. Na delší dobu zřejmě nejnákladnější lamerský gameplay a zároveň potenciálně nejoblíbenější film Cruiseových odpůrců, protože v žádném jiném filmu Tom tolikrát nezemře. Na hraně zítřka při svém smělém slučování poetiky filmů a videoher podceňuje odlišnost elementárních principů, na nichž stojí filmový, potažmo herní zážitek. Ke hrám se vracíme kvůli možnosti stát se (skrze své avatary) silnějšími, rychlejšími, obratnějšími a tyto schopnosti opakovaným hraním vylepšovat. Filmy identifikaci s postavou ochuzují o prvek interaktivity a o pocit, že jsme to my, kdo se stává zdatnějším (jakkoli každé sledování filmu v jistém ohledu také představuje interaktivní činnosti, při které zdokonalujeme své kognitivní schopnosti). Tím víc by se měly snažit postavy prokreslit a postupným dávkováním informací podpořit naše emocionální napojení na ně. Promyšlený, postupně vyhodnocovaný příběh a věrohodné postavy by zkrátka měly mít navrch nad bezprostřednějším „motion and emotion“. V tomhle ohledu Na hraně zítřka kriticky selhává. Příběh je stejně jednorozměrný a tupě přímočarý jako v libovolné akční videohře. Postavy se ani příliš nenamáhají s hledáním řešení, které by nezahrnovalo hodně střelby a mrtvol. Přestože protagonistovi několikrát vstoupíme do hlavy a zadíváme se na svět jeho očima (velmi herní skenování prostoru), film nám neposkytuje dost vodítek, proč bychom mu měli fandit. Kromě toho, že je zbabělcem, který nechce bojovat, se o něm téměř nic nedozvíme. Jeho povšechná charakterizace odpovídá požadavku „otevřených“ herních postav, do nichž může hráč snáze promítnout své vlastní já. (Emily „full metal“ Blunt pak ztvárňuje schematickou akční krásku, do které se musí platonicky zamilovat každý druhý nerd – navenek je sice svéhlavá, tvrdá a nezkrotná, ale stále zdatnější hrdina ji nakonec dle očekávání vezme pod svou patronaci a tím promění v další křehký objekt milostného citu.) Jenomže co funguje ve videohře, působí jako scenáristická laxnost ve filmu. Nejvýraznější proměna, kterou prochází, spočívá ve zdokonalování fyzických schopností, nikoli v přehodnocení názoru na válčení, fatalismus a další nabízející se témata. Zejména ale kvůli zvláštní schopnosti, kterou disponuje, nemáme po většinu filmu důvod se o něj obávat (scénář rozhodně dostatečně nevyužívá potenciál situace, kdy by Cage byl pouze vážně zraněn, ale nezemřel). Můžeme se tudíž jen bavit tím, jak lamerskými způsoby umírá a jak ostatní postavy uvádí do rozpaků rozsahem svých znalostí. Ani narativně nosná skutečnost, že v některých scénách vidí dál do budoucnosti než divák (a je tudíž explicitně využíván jako vypravěč příběhu, resp. jako hráč, který se probojoval dál), nebyla rozpracována nad rámec jednoduchých gagů nebo patetických gest. Nejméně se Liman videohrami ironicky nechal ovlivnit při režii akčních scén, v nichž je asi třikrát více střihů, než by bylo třeba, vinou čeho jsou minimálně třikrát méně přehledné, než by být mohly. Na hraně zítřka je zábavná letní jednohubka, která názorně dokládá, jak kontraproduktivní může být přílišná, ale přitom nepříliš promyšlená snaha sblížit filmové a herní prvky. Prosté napodobování nestačí a alespoň v mém případě vedlo zejména k přemítání nad tím, o kolik zábavnější by bylo to stejné hrát. 70% (03.06.2014) (méně) (více)