Cesta do hlubin študákovy duše

Nestárnoucí školní komedie, která obsahuje plno povedených gagů, vtípků a hlášek, které se pořád stupňují (opisování, výbuch, prchání : )) ). O chloupek převyšuje ,,Škola základ života!'' Líbila se mi více z toho důvodu, že zde byly plnohodnotně ukázány dvě třídy, obě navíc se sympatickými představitely, stejně jako profesorský sbor a hlavně zde byla lepší i vážnější linie s profesorem biologie Matulkou. (25.07.2014)

Asi nejhláškovitější český film vůbec. Sice jsem si říkal, že kdyby byla dnes takováto situace na středních školách, bylo by to supr - všichni jsou kamarádi, profesoři drsný, ale je s nima sranda a nakonec všechno pochopí. Bohužel je tenhle film jen taková iluze, u které se člověk ale skutečně směje. Mám ho radši než Škola základ života pro celkově veselejší vyznění... (20.04.2004)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Tak sem si konečně nařídila filmové doučování a podívala se na tenhle film. Cesta to je vtipná, svěží a i po tolika letech pořád aktuální (závratě u tabule, rande místo školy, čtení pod lavicí). Až příští týden dostanu vysvědčení, pokusim se prosadit 2 minuty ticha za propadlé, kteří v naší třídě určitě budou, jen doufám, že nebudu mlčet i za sebe. Kdo ještě neviděl, tak tempo furioso! (24.01.2008)

Filmy pro pamětníky s panem Peškem, Marvanem a mým oblíbencem panem Plachtou si zaručují mou účast u televize. Tento film je nejen o vytříbeném humoru, ale i o tom, jak si žáci uvědomí, že jejich učitel je má rád a chce pro ně jen to nejlepší. Líbí se mi ta solidarita a chtít pomoci. Pokaždé, když ho vidím, tak mám ke konci slzy na krajíčku jak mě to dojímá :-) (03.08.2011)