Spring Breakers

Duchovní film pro svět bez Boha před diváky odhaluje planetu utkanou ze snů videoklipové hyperreality, která může být reálně hmatatelná. Stačí jen nasadit správnou pózu a čas se rázem promění z nezachytitelného plynutí do smyčkové koláže, kde minuty neodtikávají, ale pulzují stejně jako světlo neonů. Ale to vše se může velmi rychle rozplynout - stačí jen na chvíli vystoupit z pózy, jenže pak už ale není cesty zpět. Korineho DJský spin na kulturu/generaci povrchu není podvratný v tom, že by ústil do apelativního gesta jako jeho předchozí generační titul "Kids", ale přesně obráceně. Namísto varování představuje omamné a smyslově intenzivní pokušení. Zhmotňuje začarovaný krhu popkulturou hecovaného pozérství a sám sebe činí jeho součástí. Jestliže doposud měli gangstasve smyčce puštěnou "Zjizvenou tvář" nyní si vysokoškoláci budou poutět "Spring Breakers" jako ultimate vzoru jak pořádně zazlobit. Je absurdní číst reflexe, jejichž pisatelé se elitářsky vymezují vůči domnělému publiku, které bude z kina odcházet zpruzelé či zničené, protože očekávalo další disneyáckou taškařici se Selenou a Vanessou, ale při tom oni sami nadšeně skandují "Spring break forever, bitches." Příznačně tak ilustrují, že Korine není v pozici mravokárce, nebo nezaujatého pozorovatele, ani watersovsky zaujatého labužníka. Představuje naopak pro diváky stejného ďábla-pokušitele, jakým je ve filmu Alien pro hrdinky. Kdo včas neuteče, bezmezně mu propadne. (05.04.2013)

Odpudivé defilé krajně nesympatických postav - nevybavuji si z poslední doby film, jehož postavy by mi do jedné byly tak protivné. V tom filmu je zdánlivě všechno, aby mohl zafungovat jako guilty pleasure - cecky, zadky, pláže, slunce a spousta barev - ale za celou tou nablýskanou fasádou je jen velké prázdno. Ten film směřuje odnikud nikam, je plný hnusné hudby a neschopných herců (duo teenagerských idolů Vanessa Hudgens & Selena Gomez je pro mě přímo esencí hereckého amatérismu nejhrubšího zrna), a celkově na mě působí jako prapodivný experiment, který mě zcela minul. Chápu, že spoustě lidem se to může líbit, ale za sebe nemám problém napsat, že ten film je neobyčejně dementní a zbytečný. Po zhlédnutí Spring Breakers nově řadím sousloví "hypnotický soundtrack / vizuál" mezi nejotravnější fráze místní komunity - jenom k dnešnímu dni se u tohoto filmu v komentářích výraz hypnotický / hypnotizující objevuje 23 krát (!). (21.03.2016)

Vynikající beach noir v duchu gamesy GTA: Vice City, o jehož zvláštní atmosféru se vedle režiséra postaraly ty nejlepší jména, jako je dvorní kameraman Gaspara Noého nebo dubstepová hvězda Skrillex. O Martinezovi ani nemluvě. Tady prostě člověk pochopí, co mají taoisté na mysli, když říkají, že měkké je silnější než tvrdé. Spring Breakers představuje mimo nádherného prázdninového dobrodružství hlavně ale celkem zajímavý komentář k tomu, co se tu odehrálo za posledních dvacet let. V podstatě platí, že tak jako je Project X Human Trafficem dnešní doby, který přemístěním party z klubu do soukromýho baráku říká cosi o privatizaci prostoru (všimli jste si asi čím dál častějšího oplocování panelových sídlišť), je Spring Breakers Trainspottingem dnešní doby, který popřením univerzálního plynutí ve prospěch permanentní fantasie říká obdobně cosi o privatizaci času (youtube/videoherní generace si své zážitky mixuje bez ohledu na okolí pár stisky tlačítka sama). Scéna, ve který James Franco přezpívává u piánka Everytime od Britney, je nejen nejsilnější scénou z filmu, ale i jasným kandidátem na desítky tisíc zhlédnutí na různých videoportálech. Kdysi jsem zažil něco podobnýho na Mácháči. Jen místo coveru od Britney jsme zmaštěný a zhulený tančili pod stejdží podivný kreace absolutně mimo rytmus a mimo rytmus taky tleskali. Tehdy jsem ještě nevěděl, co Franco: „Jestli kdy chodil po zemi anděl, je jím Britney Spears.“ (13.07.2013)

Jestli se něco povedlo, tak zmrzačení veškerých diváckých očekávání. Svěžest, lehkost nebo přirozená žhavost jsou smeteny pryč vychtěným a zoufale repetitivním zabíráním všeho, co tančí, natřásá se nebo se vůbec jakkoli netradičně hýbe. Ta pravá rána pod pás je ale scénář, který psal třináctiletý chlapec, co se doma o prázdninách zoufale nudí a ve své bujné fantazii právě utváří story o tom, co asi v tu samou dobu dělá ta partička nedostižných holek ze střední za rohem. A asi nikoho nepřekvapí, že tím pádem nefungují postavy, dialogy, příběh ani nic. Snad jen pár fajn songů, co by za jiných okolností přivodily letní náladu a Martinezův hypnotický soundtrack, který ovšem v tomhle maglajzu běží téměř naprázdno. (19.07.2013)