Eva tropí hlouposti

Myslel som, že komédie pre pamätníkov sa vyznačujú najmä kvalitným scenárom, z ktorého plynie aj inteligentný humor. A že primitívne vtipy, pozostávajúce z toho, ako niekto päťkrát za minútu padne, začali byť populárne až keď sa táto éra vyčerpala, prípadne ešte pred ňou, v groteskách. No evidentne sú aj výnimky. Pre mňa veľké rozčarovanie a zároveň prekvapenie, ako tento film môže zaujímať miesto v tristovke najlepších. Tretiu hviezdu dávam len za tetičku, ktorá bola tak krásne nad vecou a zmierená s tým, že väčšina ostatných postáv sú úplní idioti. (30.12.2014)

Nevím, proč jsem prvorepublikové Fričoviny nikdy nebral zvlášť vážně. Nějak ve mně nebudí důvěru a zájem. Teď jsem si řekl, že si jich několik oživím. A vykročil jsem levou nohou. V Evě je hodně jednotlivostí, které mě bavily, ale celek mi přišel až moc... "pamětnický". Se všemi negativními konotacemi k tomu výrazu. Takový dojem u zahraniční dobové produkce nemám. (20.11.2012)

Veseloherní filmová tvorba je nejčastěji rozvíjeným žánrem napříč všemi světovými kinematografiemi. Nejinak tomu bylo u nás, kde komedie patřily k nejnavštěvovanějšímu a privilegovanému žánru. Ovšem kvantita nezaručuje kvalitu, spíše naopak. A tak vznikaly většinou nenáročné filmy, které se snažily bavit diváky jednoduchými a osvědčenými prostředky. Zcela jiné pojetí komediálního typu zaujímal režisér Martin Frič, jehož snímky si pokaždé dokázaly udržet vysokou kultivovanost a netradiční pointaci děje. Když v druhé polovině roku 1939 hledal podklad pro svůj další film, padl mu do oka humoristický román tehdy sedmnáctileté autorky Fan Vavřincové. Vzájemné sympatie začínající spisovatelky a zkušeného rutinéra se nakonec protly do jednoho z nejlepších filmů domácí tvorby. Druhým experimentem bylo obsazení hlavní ženské role. Frič musel velmi pečlivě hledat představitelku, v níž by se spojoval dívčí půvab a inteligence jako záruka uličnické ztřeštěnosti a grácie dívčího mládí. To vše, spolu s citem pro pointování vtipu a se smyslem pro nadsázku, která komiku zvýrazňuje a nikoliv shazuje, se spojilo ve výkonu Nataši Gollové. Volba Martina Friče byla naprosto oprávněná, i když ne snadná a samozřejmá. Alespoň zdánlivě. Vždyť Gollová byla do té doby známá spíše jako představitelka sentimentálních něžných hrdinek. Její proměna v bláznivou a spontánní Evu jen potvrdila, že český film našel v Gollové velkou komediální umělkyni, jak to ostatně záhy prokázala v řadě dalších komedií. A je správné jmenovat i její herecké partnery, především nezvykle uvolněného Oldřicha Nového, vynikající Baldovou, Májovou, rozkošného Grusse, Schránila i znamenitou hudební složku reprezentovanou moderními swingovými melodiemi Kamila Běhounka a Jiřího Traxlera. Ha-halo, Eliško, já sem se vás chtěl na něco hrozně důležitého zeptat. Tady jsou totiž dvě možnosti, tedy buďto, že se vás zeptám anebo že budu mlčet. A proto sem se rozhodl, že se vás zeptám jako obyčejně, jestli byste si mě nechtěla vzít. Eliško, vemte si mě! (04.10.2008)

Tak tohle je pro mě z toho, co jsem doposud viděl, zatím jednoznačně nejlepší prvorepubliková komedie. Nataša Gollová je nejkrásnější, nejroztomilejší, nejpřirozenější, nejvtipnější a nej...prostě nej česká herečka. Oldřich Nový také předvádí výborné herecké kreace a ukazuje, že umí i jiné role než ulízané elegány a lamače dívčích srdcí. A když jsou na scéně oba společně, tak to prostě nemá chybu, stejně jako hlášky tety Pa. Bavil jsem se skvěle úplně celých 90 minut a to o mnoha komediích říci nemohu. (14.03.2011)

Taková normální rodinka přenesená na konec prvorepublikové éry i dnes plní to, co tehdy. Baví, vzrušuje, těší. Nespoutané mládí, jemuž nic lidského není cizí, spolehlivě překonává některé stereotypní topornosti-klišé tehdejší tvorby. Jedna z dam mého srdce, podmanivě krásná Nataša Gollová, je slunečnou fatou morgánou unavené, křivděné, uštvané a sebedevastující staré dámy svých posledních filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Tato bravurní komedie zůstává - bohužel - i dnes spíše nedoceňována než přiměřeně přijímána. (25.08.2007)