30 minut po půlnoci

Pohled jednoho z workoholických koleček zámořské byrokratické mašinérie na (vy)hledání „symbolu všeho zla“ aneb procedurální drama v nejčistší možné podobě. Jak moc je to zajímavé i podrobné, tak moc je to chladné, nedivácké a vyžadující více než zběžnou znalost událostí. První kancelářská hodina výrazně lepší té druhé, která byla z logických důvodů od základů překopána oproti původnímu konceptu. Žádná propaganda se nekoná a Spojenci z toho nevyjdou o nic lépe než "ti zlí", ale přesto to chtělo (mnohem) větší časový odstup. (11.01.2013)

Na začátku jsem se trošku ztrácel, protože já fakt všechny ty Ahmedy, šejky absolutně neznám. Má znalost Al kajdy se omezuje na Usamu bina a pak toho s dlouhým fousem a toho s krátkým fousem. Přišlo mě to, jako kdyby si tvůrci mysleli, že jsem vystudoval vysokou al kajdskou a podle toho jeli. Naštěstí tohle je zejména zpočátku a navíc ani zdaleka hlavní osa příběhu a jak se ve filmu začne víc usámovat, tak se nepřehlednost rázem mění v přehlednost. Co mě naopak od počátku dostalo, jak Kathryn umí pracovat s psychologií postav. Nemá cenu rozebírat hlavní postavy, to každej vidí jak se Jess zatne a jde si za svým, každej vidí na jejím kolegovi, že tahle práce je takový svintsvo, že prostě zákonitě očerní každou duši, mimochodem nádherná scéna u opiček. Ale třeba když si vezmu tu speciální jednotku co jde na rande s Usamou, v podstatě se jí nevěnuje větší pozornost a přece jsem měl pocit, že tohle jsou fakt drsný hoši, aniž by se jim cpali do huby drsný hlášky či drsný scény, to je prostě naprosto výborný a typický příklad toho že Kathryn svou práci umí na výbornou. Ostatně závěrečných cca 30 minut jsem sledoval v totalním tranzu, hlavně proto jak to všechno bylo mistrovsky natočený, fakt už tam někde nahoře na platýnku chybělo jen "live" . (27.02.2013)

Mariňák ukázal válku jako čekání s nejistým výsledkem, Smrt čeká všude jako adrenalinovou drogu, Zero Dark Thirty jako zdlouhavou profesionální práci. To se tady odráží v několika rovinách. Hlavní hrdinka je workoholička, která se už od školy bratříčkovala se CIA a celou dosavadní kariéru vlastně věnovala hledání bin Ládina. Na lásku a přátele nemá čas, vztahy si vytváří ryze pracovní (nicméně Pána Prstenů zná). V Zero Dark Thirty jde neustále o informace, a pokud je film něčeho rekonstrukcí, tak právě řetězce (nepravdivých, matoucích, zpochybnitelných) informací, které nakonec vedly k zabití Usámy bin Ládina . Film proto příznačně začíná tmavým záběrem, kdy pouze slyšíme střípky audio nahrávek z 9/11 - Američané byli tehdy doslova "in the dark". Pátrání začíná z bodu nula, kdy se následně postupuje od "žádných" informací, přes "nepravdivé" a "matoucí" až po "pravdivé" nebo "pravděpodobné". Všechno je nakonec kvantifikováno, přepočítáno na užitek, zbaveno jakékoli osobitosti. Protagonisty definuje pouze jejich profesní úloha v rámci systému, kde navíc někteří fluidně systémem proplouvají a mění pozice; pronásledovaní jsou pouhými čárkami na grafu, rozmazanými pixely na obrazovce nebo odosobněnými kódovými označeními (UBL, Listové Eso apod.). Zásahová jednotka "Kanárků" není souborem jasně definovaných individualit, ale zaměnitelnou horou svalů s odpovídajícím technickým vybavením - je to, jako všechno ostatní, pouze nástroj k dosažení cíle. Nakonec, i v samotném závěru jsou nejdůležitější ukořistěné harddisky, CD, DVD a další záznamová média (=informace) než Usáma, jehož vrchol přijde až ve chvíli, kdy je Mayou vizuálně identifikován. Žádné oslavy, žádný patos, jen vakuum, ze kterého najednou není kam dál. Stručně řečeno, Zero Dark Thirty je maximálně procedurální film, který v tomto ohledu předčí i sterilní chirurgickou Nákazu Stevena Soderbergha, a je to možná o to pozoruhodnější, že nejchladnější hollywoodský film roku natočila žena. P.S.: A už se těším, až budou formalisté vyvracet, jak ten film není "realistický", ale že se naopak drží některých konvencí klasického vyprávění - já si všiml minimálně nápadného zdvojování/opakování důležitých informací (například název místa se objeví na ceduli v záběru a pak navíc v titulku); docela by mě ale zajímalo, jak je to tady z hlediska stavby syžetu. (06.01.2013)

Kathryn Bigelow podobně jako v Smrt čeká všude podniká realistickou, snad až dokumentární exkurzi do válečného prostředí, přičemž se nám ji snaží přiblížit skrz emocionálně zabarvenou optiku jednotlivce. Co však v předchozím opusu fungovalo, nyní působí poněkud úmorně. Film neustále osciluje mezi dějově nepříliš vzrušujícím (polodokumentárním) politicky laděným tlacháním a zmiňovaným emocionálně zabarveným thrillerem. Speciální agentka Maya, byť skvěle zahraná Jessicou Chastain, nepředstavuje až tak sympatický charakter jako Rennerův seržant William. Informace jsou nám podávány střídavě z různých období, prostřednictvím postav i médií, zmapování kauzy je tedy všestranné, ale méně divácky zábavné... 7/10 (26.01.2013)

Nerozumím světové politice tak, abych tu měla nutkání mudrovat, jestli to sedělo obsahově a je mi to celkem putna, protože jsem nadšená (opět) z šedesátileté Kathryn Bigelow. Styl věcný a tak přitažlivě odtažitý až na hranici dokumentu, dalek ubrečenosti a patosu. Konečně (!!!) jednou válečný film bez umírajícího kluka, který šel prvně do akce a do tklivých houslí se loučí: řekněte mámě, že jsem to nezkazil. Za 5 bez zaváhání. (24.03.2014)