42

Dvaačtyřicítka má spoustu pozitiv, ale i negativ. Scénář je dost jednoduchý, ale přesto poctivě natočený. Chadwick vládne, ale sekunduje mu celá řada dalších herců, Black a další Dodgers, Tudyk, samozřejmě Ford, dále potěšil Meloni nebo McGinley. Myslím, že podobné filmy by se měli promítat ve školách, hlavně tam na slunném jihu těch krásných Spojených států. Nikdy jsem netrpěl nějakou xenofobií k barvě pleti, podstatné je pro mě chování. O to víc mě překvapuje, že v "zemi snů a svobody" je rasismus stále tak moc aktuální, ale tak co čekat od země, která je plná úplných retardů, IQ tykve, Karen kam se podíváš. Smutné. Co se samotného filmu týká, stojí právě na rasismu, respektive boji proti němu. Není vlezlý, naopak. Tak bych si představoval, aby se propagovala volnost, rovnost, bratrství. Nejsem fanoušek baseballu, na to žiju ve špatných zeměpisných délkách. Ale nebyl to jen baseball, brzy následovali i další sporty, jmenovitě třeba Chuck Cooper v basketbalu a ruku na srdce, dokáže si někdo představit NBA (nebo basket obecně) bez Jordana, Kobeho, Shaquilla??? Sport by měl být pro všechny, měl by spojovat a 42, jakožto filmu i Jackiemu Robinsonovi, se to povedlo. PS: "Je to stoprocentní brunet." (19.06.2020)

Tak si vravím prečo si toto ja kurva robím... Prečo si púšťam film, o ktorom viem, že ma nasere. Máme tu krásny príklad toho ako sa Američania zas a znova pchajú do riti čiernym aby ukázali svoju toleranciu. Všetci biely vo filme sú zlí, zákerní a všetkým trčí slama z topánok, zatiaľ čo všetky "gorily v hmle" sú dobré, spravodlivé a je im neskutočne krivdené. Jasný príklad toho ako sa dá zaujímavý životný príbeh, ktorý sa mal poňať športovo, sprasiť na idealistickú pičovinu plnú pátosu, klišé a humanistických sračiek. Miesto toho aby sa čierni pchali do zadku nám za to, že sme ich vytiahli z pralesa a dali im možnosť vstúpiť do civilizácie (a aj do tej nudnej hry zvanej "bejsbol"), tak čierni za pomoci bielych "nadčasových" tupcov dostali do rúk rasovú kartu, ktorú nám budú otĺkať o hlavu až kým nevymrieme... Well fuck you very much USA... (29.11.2013)

Podobné športové drámy majú čo do seba. Sú divácky atraktívne, majú silné herecké obsadenie a dobrý príbeh. Tentokrát je príbeh okorenený rasizmom, ktorý bol po druhej vojne zasiaty v amnerickom baseballe a celej spoločnosti. Rozbiť sa to pokúsil majiteľ tímu Dodgers v podaní vynikajúceho Harrisona Forda, ktorý si svoju postavu náramne užil. (29.08.2013)

Páčia sa mi americké filmy, kde pekne ukazujú aký boli a stále sú amíci rasisti. Kvôli čomu vlastne bojovali v druhej svetovej vojne? Hádam nie kvôli triedeniu ľudí na viac a menej cenných na základe rasy :) Sa ani nedivím, že bol Hitler taký populárny v USA. Kto vie či pred tým než USA vstúpilo do vojny aj neskandovali často jeho meno na športových podujatiach, keď sa objavil niekto s tmavšou pokožkou. Bolo veľmi príjemne pre černochov sa vrátiť z frontu domov a zistiť, že nemohli ani na hajzel sa behnúť vytentovať, keď potrebovali, lebo WC bolo len pre bielych. Takáto krajina dáva rozumy o demokracií. (08.02.2018)

Tohle mi dost připomnělo Leatherheads (2008). Baseballu nijak neholduji, neznám jména slavných hráčů ani počty jejich houmranů, nesbírám kartičky s jejich podobiznami... Kdyby to tak bylo, jistě bych měl z filmu větší požitek. Ten jsem měl ale i tak. Já miluju tu válečnou a poválečnou Ameriku. Hudbu, módu, design... Tady se mi toho dostalo vrchovatě. Tvůrci se s prostředím té doby tak vyblbli, že jsem musel smeknout. Jen namátkou: Např při normální scénce při tréningu jede za rozprávějícími hráči na obzoru nádherný parní nákladní vlak atd... Když film sledujete, nemáte pocit, že je to cosi v kulisách té doby (podobně jako Vyprávěj), ale že je to prostě z té doby. Mám rád detaily a opravdu klobouk dolů. Druhou rovinou filmu je jeho poselství. Amerika ve svých časech těžce rasistická na počátku dvacátého století jen 2x uznala černém muže za rovnocené bílým. A to v první a druhé světové válce. V první to byla ještě křeč, ve druhé už na tom byli černí výrazně lépe i když konflikty kvůli barvě pleti tu byly. Pro Afroameričany to jejich odmítání leckdy bylo spíše motivující. Chtěli těm bílým ukázat, že se jim vyrovnají a že je i předčí. (vzpomeňme na legendární černou squadronu stíhaču z Tuskegee, kterou po jejích statečných bojích bomber leadeři extra vyžadovali pro eskortu svých velkých hochů). Situace se zlepšila až v šedesátých létech, kdy si jedna dáma odmítla přesednout v autobusu... V tom má USA těžce máslo na hlavě a myslím, že jsou si toho lidé dobře vědomi.2 je dalším z příběhů o rasizmu a o silné vůli. Smekám před Robinskonem, že tu veškerou šikanu a ústrky vydržel. A smekám i před Rickeyem, který sice v první řadě koukal na zisk, ale udělal ve své době velmi odvážný krok. Takovýchto filmů je stále málo a moc se mi to líbilo. 4 míčky. * * * * (04.07.2015)