Odhalený přístav

(Febio Fest) O malý kousek delší, než by bylo záhodno, ale přesto velice zajímavá koláž příběhů, které jsou dle režiséra všechny inspirované realitou a měly by nějak symbolizovat dnešní příběhy Finska (alespoň myslím, že to říkal). Obzvláště pán s břichem mne bavil. Druhý pozitivní finský zářez festivalu... 80% (17.03.2013)

Odhalený přístav je takovým obrazem toho, co v malých či větších proměnách probíhá všude kolem nás a nejen to, možná, že jsme tam našli i kousek sebe. Bolavých duší je strašně moc a každý z nich touží alespoň po troše toho hřejivého a hojícího paprsku, kterým je láska. Mně bylo asi nejvíc líto toho malého klučiny, který měl za kamaráda snad jen toho svého pejska. Bylo to smutné, bylo to kruté, žel, bylo to odhalené, pravdivé a syrové. Kdybych měla léčivou náplast na každou takovou bolavou duši na světě, všechny bych je rozdala...... (10.12.2014)

Ve Finsku jsem prožil půl roku. Poznal jsem, i když s problémy, tamní obyvatelstvo a s čistým štítem na funuse můžu říct, že jsem doteď neviděl lepší finský drama, který by naprosto přesně vystihovalo tu nepřístupnou náturu, kterou Finové vládnou. Odhalený přístav mě fascinoval postavami, o kterých vyprávěl. Zima je přesně to dokonalý prostředí na to představit Fina z toho nejčernějšího úhlu. I já to vnímám jako období, kdy se otevře ta temná stránka každého z nich a najednou je dobře jenom v momentě, kdy je na pívo nebo na cider. Stejně tak je dobře i u beden, které jsou v každém obchoďáku a prostě není cesty zpět. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak to světlo a slunce v těle dělá hrozně moc. (15.08.2013)

„A čím chceš teda být? Celebritou? Modelkou?“ - „Já jen nechci být obyčejná. Chci, aby mé jméno vyzváněly zvony. Stát mimo dav.“ - „Takže se chceš stát hvězdou?“ - „Nechci být jen tak obyčejná. Chci, aby se o mně vědělo.“ Jenže to si Milla neuvědomila, že když si člověk něco přeje, může se mu to splnit, a to způsobem, který si tak úplně nepředstavoval…Po 2 filmech s válečnou tematikou (Rozkaz a Neznámý voják) jsem se rozhodl zkusit, jak se Aku Louhimies vypořádal s dramatem ze současnosti. Zpočátku není úplně jednoduché dostat se do příběhu, poněvadž těch dějových linek a postav je zde opravdu hodně. Ale postupně se člověk na postavy a jejich různorodé problémy naladí, s někým sympatizuje více, s jiným méně, ale každopádně zakusí nefalšovanou finskou depresi (ačkoliv u nejlepší pasáže filmu, pořádně hořké a upřímné večere, jsem se upřímně bavil). Anebo mají někteří hrdinové přece jen naději? Jistě to není snímek pro každého, a záležet bude také na náladě sledujícího, ale já mu ty slušné 4* rád přiklepnu. (05.06.2022)

Nějakých třicet minut mi trvalo, než jsem se zorientovala v jednotlivých dějových liniích a jejich propagonistech, ale s každou další minutou mě to vtahovalo víc a víc. Tahle koláž, ne zrovna sluníčkových lidských osudů, je o to působivější, s oč větším chladným odstupem je na jednotlivé příběhy nahlíženo a pár scén mě nakonec dostalo tak, že přemýšlím i o hodnocení nejvyšším, každopádně lepší čtyřka je to určitě. Ale tu závěrečnou písničku bych klidně oželela a nechala ten konec otevřený, to by mu přeci jenom dodalo větší sílu. (16.09.2014)