Barbara

[FILM FEST 2012] Zajímavý režijní pokus režiséra Petzolda. Síla filmu vyplývá především ze zkušenosti a znalosti problematiky NDR, ve které žili režisérovi rodiče. Silné dramatické prvky a celkový potenciál přesto zůstává nevyužit. Nejvíce mi vadí, že hlavní hrdinka Barbara nakonec nemusela řešit žádné osobní dilema. Vše za ní vyřešily samy okolnosti. Nakonec vše utíká do jakési prázdné šedi života socialismu. Bohužel stejným směrem utekl I celkový dojem z filmu. 62% (30.11.2012)

I když se zřejmě jedná o nejznámější počin Christiana Petzolda a možná i nejlépe hodnocen, myslím jinde než tady, já osobbně byl u tohoto snímku trošku zklamán. Ne snad atmosférou, režií, hereckým výkonem Nino Hoss a tradičně silným závěrem, to ne, to bylo výborný, ale myslím si, že tady ta obsahová nedoslovnost byla přes čáru. Na některý věci by divák měl znát odpověď nebo alespoň náznak, protože jinak to svadí k velkým otazníkům směremk tvůrcům, byl to záměr nebo to jsou kreteni ? A když to byl záměr fakt mají tvůrci až tak diváka u prdele ? (27.08.2017)

Střípky ze života dětské lékařky Barbary, která žije v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Film plyne hodně pomalu, občas tomu chybí výraznější dramatické momenty a taky se v něm na můj vkus jezdí až moc na kole. Přesto je dobrou výpovědí o tom, jak se v šedivém, hnusném a bezútěšném DDR žilo. Nejvýrazněji mi tak asi zůstane v hlavě momentka, kdy se Barbara (výborná Nina Hoss, která hraje hlavně očima, jinak se její výraz během celého filmu moc nezmění) při jedné z nesčetných domovních kontrol podrobí tělesné prohlídce v koupelně a žena, která ji provádí a která bezesporu oplývá nižším vzděláním než Barbara, ji bez ostychu tyká a přikazuje "roztáhni nohy a ohni se." Větší ponížení si asi těžko umím představit. (20.06.2012)

Klíč k "pochopení" Barbary se nachází ve scéně interpretace Rembrandtova obrazu. Petzoldův film není - jak by se možná mohlo zdát - akademickou pitvou socialistického Německa, ale vrcholně empatickým snímkem, který nás rafinovaně nutí přijmout optiku oběti systému. Leknutí, strach a pocity paranoie přichází znenadání, protože na ně není předem upozorňováno konvenčními výrazovými prostředky, ale samy vyplývají z výrazně náznakových dialogů a precizního záběrování kamery. Nejdojemnější je, jak film nakládá s romancí, která z politických důvodů není uskutečnitelná, a tak hrdinové svůj přetlak citů ventilují v práci navazováním vřelých vztahů s pacienty (kde je to povolené, ba profesně žádoucí). Nečekaně silný, výborný film a pro mě osobně velké překvapení. ______ "This is a movie where all people are under surveillance, but our camera can't share the position with the State. Therefore, our position of storytelling must be between the people, the angle of their eyes. Because we have to see the tension of the social life, the tension based on the surveillance—we don't want to choose the Stasi's position." Spatial Suspense: A Conversation with Christian Petzold (28.01.2013)

Nejenom ve srovnání s českým filmovými návraty do let normalizace, křečovitými a černobílými, je Barbara klenot. Petzold nepracuje se zplošťujícími opozicemi, zohledňuje mnoho úhlů pohledu a hrdinku staví před složitá morální dilemata. Stejně jako pro ostatní postavy, také pro nás je Barbara ženou tajemnou, která něco skrývá. Nevíme, čím se provinila a jaké jsou její úmysly. Dle nedůvěřivých pohledů ostatních, ale také tím, jak ji zabírá kamera, je Barbara neustále pod dohledem. Se soukromím z jejího života vymizely důvody k radosti. Na štěstí nevěří, převažujícím emocionálním stavem je pro ni strach. Její vstřícnost ke druhým má zištný charakter. Nepotřebuje-li nic, ostatní si k tělu nepřipouští a komunikuje s nimi v úsečných větách. Sama se raději vyjadřuje jen neškodnou hudbou, hrou na piano. Výjimkou jsou pacienti – příslib, že i v odosobněném komunistickém bezčasí lze dělat něco smysluplného. Díky nejednoznačným postavám, zájmu o detaily (lepení náplastí na kotníky, listování zápaďáckým katalogem) a neokázale výpravě (rekvizity k sobě nestrhávají pozornost, prostě jsou v záběru), působí v Barbaře vykreslený svět Východního Německa velmi autenticky, ne jako exkurze do muzea komunismu. (Pěkným příkladem nenuceného pojetí dobové reality je střet dvou světů, reprezentovaných Trabantem a Mercedesem, na lesní cestě.) Zatímco čeští filmaři křičí, jak byli všichni komunisti svině a jak těžký měl slušný člověk život, Petzold k takovýmto zobecněním nesklouzává, nepodniká průhledný útok na systém. Velkých dějin se dotýká skrze jeden malý, intimní příběh, což mu nebrání zároveň vystihnout atmosféru doby a položit několik nadčasových otázek, týkajících se zodpovědnosti člověka za druhé. Drama mimořádně silné i bez siláckých řečí. Jde to. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, Sandiego, Mlle (19.02.2015)