Je to jen vítr

Hm, tak opět mě Fliegauf zklamal. Opět vypráví pomalu, jako vždycky, ale z jeho filmů, co jsem viděl, to fungovalo jenom u Dealera a ani tam ne po celou dobu. Je to jen vítr vypráví o dost kruté události, co se tehdy v Maďarsku stala, ale on o ní vlastně ve finále nevypráví. Místo toho vypráví o jednom obyčejném dni romské rodiny a celé poselství, co by z toho mělo jít, jde do kelu. Mělo to být o rasismu, ale o rasismu se to zdaleka vyhýbá, kromě toho, že občas slyšíme, že se asi něco stane (párkrát to v tom filmu je naznačené), tak se v tom filmu vlastně nic neděje. Jestli vás nechytne natáčení jednoho dne romské rodiny a čekáte od toho to, co by to mělo říkat, bude zklamaní. Mě fakt přijde, že Fliegauf si chtěl opět dokázat, jaký je umělec a artový filmař a tak natočil tohle pomalé vyprávění zdánlivě o ničem, díky čemuž naprosto popřel to, co se stalo, jelikož se o tom dozvídáme jenom v titulcích na začátku a v posledních pěti minutách to (ne)vidíme v akci (všechna akce se totiž odehraje za tmy). No, tohle mě neoslovilo a to jsem na to byl zvědavý dost... 2* (23.05.2019)

Už v Lůnu jsem si všiml, že Fliegauf umí navodit atmosféru, jenže až tady ji k něčemu použil. Pocit ohrožení vytváří stejně tak kamera a střih, jako práce se zvukovou složkou. Napětí se stupňuje, a přitom to stále vypadá jako běžný den běžných lidí. Ale divákovi je jasné, že tohle nemůže skončit dobře. Rozhodně film, který stojí za pozornost. (10.02.2016)

[SFF 2012, Sydney] Xenofóbne barbarstvá a poprava morálky v podaní Fliegaufa. Príkre a v rámci posolstva aneb "čo tým chcel autor povedať" ani trochu zidealizované. Desiatky rokov exstujúca a stále neprekonaná ujma ľudstva bez okolkov chrstnutá priamo do divákovej tváre. Hrozba kulminujúca tak desivým spôsobom, že to naháňa až nepopísateľne prenikavý strach o sile tých najhorších nočných môr. Obsahovo si to plynie na vlastné riziko, pre niekoho nepohodlne postihuje každú maličkosť (ide až "na telo") v rámci príznačnej mizanscény a nedovoľuje žiadne kompromisy. Formálne tu máme čo dočinenia s (ako vždy u B.F.) odzbrojujúcim zliatim zvukovo experimentálnych variácií a obrazovo pocitového obžérstva. "Csak a szél" je profesórsky narafičená pasť do ktorej keď spadnete, tak najmenej týžden odtiaľ nevylezete. (10.06.2012)

Suchá, vyprázdnená neutrálna sonda doprostred démonizovaného etnika s citom pre odosobnený zmáhavo-sugestívny hyperrealizmus a toľko potrebný objektivisticky nezaujatý uhol pohľadu. V časovom ohraničení jedného dňa ponára sa Fliegauf so zrnitou ručnou kamerou do atmosféry strachu a neistoty. Divák je vohnaný do ohrádky zdanlivého bezpečia a monotónne plynúceho pokojného toku času až do chvíle, než si uvedomí, že len čaká na porážku. ////////// Fyzicky bolestivý pľuvanec ako esencia odkazu nacizmu a súčasného extrémizmu, ktorý sa neskrýva za prikrášlené rečičky a vypaľuje paralyzujúci poznatok o skutočnosti hlboko do mozgu. I keď sa takmer celý dej dá zhrnúť do frázy "ticho pred búrkou", pri sledovaní vás to pod tlakom jeho surovej nespracovanosti a doliehajúcej neštylizovanej autenticity ani nenapadne. ////////// Monochromatický temporytmus sa ku koncu dňa mení s presunom kamery z všedne "prenasledujúcej" na hororovo "pozorovaciu" (divák tuší, že postavy už v tomto momente ktosi sleduje). Zatlačenie zvukovej zložky do úzadia v závere absolutizuje zvrchovanú desivú trýznivosť momentu. ////////// Prekvapivo veľa slov vo filme, ktorý veľa vraví už mizanscénou a mimikou postáv, rozhodne však nie na úkor filmu samotného. 90% (13.12.2014)

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)