Zvuky temna

Pre starú taliansku giallo horrorovú filmovú tvorbu, z obdobia sedemdesiatých a osemdesiatých rokov minulého storočia, mám slabosť. Najviac sa mi páčia snímky Dario Argenta. Sú to jedinečné surovo atmosferické diela. V tesnom závese za nim sa drží režisér Lucio Fulci. Tomu sa tiež podarilo natočiť niekoľko výnimočných titulov. Na druhej strane má na konte i zopár nepodarkov. Mysteriózna kriminálka "Zvuky temna", ktorú natočil v roku 1977, však rozhodne patrí medzi jeho najlepšie filmy. Giallo classico. **** (16.02.2016)

Méně známe herecké obsazení, nezajímavé charaktery, banální dialog, málo výrazné spiknutí, téměř nulové napětí (když nepočítám poslední půl hodinu), samotné finální rozuzlení spíše chromé. Naopak nutno skutečně ocenit technickou stránku snímku (kameru, barvy), to je precizní práce. Vskutku zajímavý příběh na téma parapsychologie, která se snad ještě stále řadí do tzv. pseudověd, a pěkný podmanivý hudební motiv (téma zazní i v "Kill Bill"). Na scénáři a příběhu se podílel vedle Fulciho i jeho kamarád, jeden z klasiků žánru, Sacchetii ( "Scorpion with Two Tails", "House by the Cemetery", "Beyond" nebo "Zombi 2"). Toto překvapivě krotké, decentní, duchovně laděné giallo (pokud ho tam vůbec zařazovat, spíše jde o jakési temné krimi) neřadím k těm nejlepším počinům otce gore Fulciho (i když tou dobou byl režisér na samém vrcholu). Jeho první tři nepřekonatelná dílka mě oslovila víc, dokonce je zde hned v úvodu znovu použita scéna pádu z útesu jako v "Don't Torture a Duckling", naopak podobně laděný konec jsme poté mohli vidět v "Černé kočce". Tak možná na druhé zhlédnutí, pokud nějaké bude, můj názor časem přehodnotím.. (29.08.2010)

Ono to napínavé je, ale jen do určité chvíle, protože pak víme, co víme, a vlastně jen trpně čekáme na konec, kdy se projeví to, co víme, že víme. Navíc mi tam vadilo pár logických nesrovnalostí a mohlo to mít i temnější atmosféru - dalo se z toho vydojit daleko víc. Škoda, že to nenatočil Luigi Bazzoni. A to závěrečné vysvětlování bylo až moc překotné a zamotané, takže jsem si to musel pustit víckrát, abych aspoň zhruba pochopil, oč šlo. (10.05.2023)

Vyborne giallo, ktere by mohlo presvedcit Fulciho odpurce, ze jeho filmy nejsou jen o vecnem gore. Pribeh, tocici se kolem zeny, ktera ma schopnost videt do minulosti je skvele postaveny a zaverecna pulhodinka neuveritelne graduje. Temna atmosfera, tak prizracna pro mistrovi pozdejsi kousky, uz vystrkuje ruzky a nektere sceny si nezadaji s temi v jeho nejlepsich filmech. Svou zasluhu na tom ma fakt, ze u Sette note in nero uz byli pritomni prakticky vsichni vyznacni Fulciho spolupracovnici - scenarista Sacchetii, na hudbe se podilel Fabio Frizzi, a nejvic je to znat na kamere Sergia Salvatiho, detaily se nesetri a spravny Fulciho fanousek si chrochta blahem. (06.06.2005)

Mysteriózní detektivka cinknutá decentním hororem s excelentním závěrem prostá vyhřezlých očí a jen s několika deci krve. Fulci překvapil hned dvakrát, skutečným příběhem a minimem pro něj téměř typického gore. Jednání hlavní hrdinky sice chvílemi postrádá hlavu, na druhou stranu to vyvažuje slušnou patou svých krásných očí. Stále přemýšlím, zda bych při nálezu mrtvoly v manželčině domě nejprve zavolal manželce nebo policii a jestli je možný vměstnat člověka do otvoru zvíci tak padesát na výšku, čtyřicet na šířku a max. třicet na hloubku tak, aby sledoval mou zednickou práci téměř zpovzdálí. Na první otázku si snad nebudu muset nikdy odpovídat, manželka nemá dům, a druhou musím s někým vyzkoušet, nedá mi to spát. (03.03.2015)