Škola základ života

Hyperbola, parabola, základ života je škola..! Bubka Benetka, konfident Krhounek, německý rodilý mluvčí a slávistický salát v jednom Čuřil aneb věčný studentský boj proti zpátečnické větvi učitelského sboru, oplývající naivní nevinností, brilantním humorem i podivným budovatelským koncem, který, jak chci věřit, byl v roce 1938 myšlen přeci jen trochu jinak.. (23.08.2010)

Mě tenhle film moc nebavil. Je lepší než trapná "Študákova duše", má pár světlejších momentů, herecké výkony některých učitelů jsou rozhodně osobité, nicméně je zde spousta věcí které se mi nelíbily. Například mi přijde dovné, když 30-tiletí herci hrají studenty gymnázia. Navíc, když tito "herci" přehrávají. Není to vtipné, ne v dnešní době. Ztotož%nuji se kupříkladu s komentářem uživatele "Dobytek", i když nikoliv s jeho jednohvězdičkovým hodnocením. Tak špatný film není, jen nudný, divný, naivní, k neuvěření. Ale vidět jsem to musel, když to má takové hodnocení. Mám to za sebou, podruhé už nikdy. (06.12.2013)

"Kdo napsal tuhletu sprostotu?" No jo, česká klasika. Akokoľvek budete namietať, že nemáte radi staré filmy, čiernobiele filmy, české prípadne slovenské filmy, musíte uznať, že tento film sa klasikou stáť musel. Každý z nás(teda väčšina) do školy chodila a zážitky má určite každý podobné, prípadne ešte lepšie. Paleta rôznych pováh profesorov je pestrá, preto je stále na čom sa baviť. Výhorky, odpovede pred tabuľou, vystrájanie cez prestávku...na túto tému by mohlo vzniknúť X úspešných filmov, napriek tomu sa dnes točia úplné nezmysly. 80%. (30.10.2016)

Kto by to bol vtedy povedal, že aj po sedemdesiatich rokoch bude mať myšlienka, nápady a hlášky také nadčasové znenie a ich zmysel platí prakticky dodnes. A na tú dobu bola prakticky aj dosť odvážna. Ale jednoduchosť a prirodzenosť predčila všetky možné zápletky. A Frič bol fenomén. Však kto kedy dokázal točiť permanentne tri-štyri filmy ročne? 85%. (05.05.2007)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)