Jasmíniny slzy

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Určitě to znáte, po VIP večírku s Obamou, Gándhím a Bohem si to v poklidu, lehce opit několika panáky dvoutisícileté whisky, štrádujete do své soukromé vily poblíž smaragdových dolů, u vchodu pohladíte svoje aligátory a po vypnutí bezpečnostního systému, který jste koupili od Pentagonu, vstupujete dovnitř. Trošku z vás sice táhne kaviár z jeseterů beluga, ale to není nic, co by nespravila vířivka na střeše. Po koupeli dáte láhev Perrier Jounet a nakonec vkročíte do ložnice, kde na vás v povlečení z dinosauří kůže čeká nahá topmodelka, se kterou si můžete dělat cokoliv se vám zamane. A zrovna jakmile ulehnete vedle ní a rukou jí zajedete pod bříško, přichází tvrdé vystřízlivění a vy se probouzíte s rukou na ulepených slipech po dědečkovi, v pokoji, který sdílíte se svými šesti romskými sourozenci. K snídani si dáte zbytky kočky ze včera a pak jdete s partou podobných mentálů za zvláštní školu děsit slušné lidi svým vzhledem agresivního pičuse. Tak podobné pocity jsem zažíval při sledování této řídké sračky. Nejdřív obrovské nadšení z hereckého obsazení a procentuálního hodnocení, pak ultramegagiga zklamání. Varováním mi mělo být již to, že moje asketka nejdražší tomu dala plnej počet a to je jasný znamení blížícího se průseru. Nedokoukal jsem to, protože jsem se cítil vyloženě trapně a pod náporem studu opustily prostory pubického strniště dokonce i moje filcky, aniž by se rozloučily. Fuj! Ten Vůdy mi teď nějak nesedl. A to jsem to napsal ještě jemně, aby se jeho příznivci náhodou nepokakali. (30.09.2014)

Absolutní uznání směřuje Woodymu hlavně za to, že se po premise a traileru rýsovala poněkud přepjatá komedie a on místo toho obecenstvu vyťal nečekaný políček. Ne že by se občas neobjevila nejtypičtější možná průpovídka, ale zbytek je divácky jeden z nejbolestnějších Allenových scénářů. Blue Jasmine totiž řeže do stylu života, do syndromů dnešní doby i do vztahové bezvýchodnosti a trefuje do černého. Největší zásluhy na tom má Cate Blanchett, která pod Mistrovým vedením podle očekávání roste v bohyni. (07.08.2013)