Jasmíniny slzy

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

Woodymu začíná docházet benzin. Není moc filmů, který mě hned z počátku tak nebavily, jako Jasmínky. Woody jako způsob vypravění zvolil přítomnost prolínající se s flashbacky do minulosti, které mají být jakousi odpovědí na příběh vyprávěný v současnoti a dopomoci k lepšímu pochopení hlavní hrdinky. To ovšem v první části příliš nefunguje a celou dobu jsem si říkal "Co je mě do nějaký vykolejený krávy." Woody tentokrát sází na vážnou notu, protože zábavných prvků je ve filmu velmi málo, ale tuhle sázku projel, protože po celou tu dobu na mě film působil odtažitě, jako kdyby mezi ním a mnou bylo sklo. Ke konci se příběh přece jen dostane do emotivnější roviny, ale na nějaký oslavný tanečky to fakt není. Co se Woodymu povedlo na výbornou je casting, hlavně Cate Blanchett je výborná. Nevím zda to bylo režijním vedením a nebo před natáčením Jasmínek nakoukala Woodyho v jiných filmech, ale v její řeči těla a výrazech jsem velmi často viděl samotnýho Woodyho. Jenom škoda, že film ke svýmu konci se jen tak bezduše doplácá, místo toho aby tam ladně doplaval. (30.07.2013)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Sklaplo mi, zatrnulo a pořádně zamrazilo! Asi bych se měl Woodymu Allenovi omluvit za svůj výrok o tom, že jeho filmy byly v osmdesátkách úžasné, v devadesátkách inspirující, ale nyní jsou oficiálně trapné. Blue Jasmine je všechno, jen ne trapná nebo zbytečná položka v Allenově filmografii, která nevznikla čistě proto, aby dostála režisérovu obsedantnímu závazku co rok to film. (18.01.2014)

Měří se lidská důstojnost na počet kabelek od Vuittona? Je ekonomická krize spouštěčem lidské tragédie, nebo její katarzí? Co je to morální hazard? Je láska smyslem, nebo účelem? Jak se žije bez fasády někomu, kdo vlastně nic než fasádu nemá? Když jsem sledovala poslední záběr na Cate Blanchett, napadlo mě, že takhle asi vypadá převrácená pohádka o Popelce. S antidepresivy, rozporuplným Friskem a zeitgeistem krize. Woody-člověk je možná v depresi, ale Woodymu-filmaři to pomohlo. (25.09.2013)