Vymítač ďábla

I přes možná zajímavé a pro mě kontroverzní názory některých ostatních komentátorů se v žánru hororových filmů těžko hledá lepší a i po tolika letech působivější film, než právě první Exorcist. Dnes se jistě dá zhlédnout plno krvavějších, extrémnějších, oplzlejších a drsnějších hororů, ale málokdy narazíte na to hlavní - atmosféru. Ponurou a temnou, místy až mrazivou, gradující a podmanivou... U jiných hororů to nezažívám, tady se nebojíte toho, kdo na vás kde vybafne či jaká vnitřnost kde vyhryzne, ale postupně se buduje komplexní obraz dítěte posedlého ďáblem. Do toho přichází typově přesný Max von Sydow a hlavní dějová osa filmu je daná - boj lehce zranitelného člověka s vyšší mnohem silnější silou, která je nebezpečná hlavně svým neznámem a nepředvídatelností. Metafora nejenom čehosi metafyzického, avšak především boje člověka s hlubinami vlastních temných stránek duše a chorých zákoutí mozku, psychických poruch, deviací, obsesí, posedlostí... Možná už nás tak dnes v éře South Parku nešokuje a nepobuřuje postava malé holčičky vykřikující oplzlá a vulgární slova a strkající si krucifix do rozkroku, ale přesto tu stále zůstává tenhle archetypální symbol dětské čistoty a její nedotknutelnosti. A jestli už ani tohle nepociťujete tak palčivě, pak tu zůstává alespoň výborný horor na čistě psychologické bázi. A scéna, jak malá Regan sbíhá v neanatomické poloze po vykloubených rukou ze schodů, je nezapomenutelná a dodnes mě při jejím vybavení mrazí... (19.01.2007)

První třetina kultovního hororu je skutečně děsivá, ale nuda. Občas se tam sice mihne intersexuální strašidlo jménem Ellen Burstyn, to však jistě mělo plnit jinou roli. V prostřední pasáži tomu nasazuje korunu mlácení prázdné slámy, kdy samozřejmě nikdo nic neví. Finále má už konečně grády, ovšem kvůli otravným církevním figurkám musí divák fandit hláškujícímu démonovi. (09.10.2022)

Když s někým tříská puberta… Pokud má nějaký film moc přimět vás konvertovat ke křesťanství, pak paradoxně Vymítač ďábla. Tím jediným, co zde dokáže porazit zlo, byť za dost vysokou cenu, je pevná víra. Friedkin natočil jeden z nejlepších hororů historie zejména díky trpělivosti, s jakou vypráví (a jakou očekává také od diváka). Více než čtyřicet minut trvá, alespoň v režisérském sestřihu, než vidíme první nezpochybnitelné projevy čehosi nadpřirozeného (poskakující postel). Do té doby sledujeme realistické, převážně v reálech natočené drama vyčerpaného kněze ztrácejícího matku a víru a herečky snažící se vychovávat svou pubertální dceru. Ani zbytek filmu není zběsilou přehlídkou laciných lekaček a triků (z nichž mnohé jsou stále velice působivé), ale poměrně komorním psychoterorem založeným na pomalém prohlubování pocitu totální beznaděje a snaze co nejvěrněji napodobit, jak posedlost ďáblem a jeho vymítání ve skutečnosti vypadá (hodně pomáhá skvělá kamera Owena Roizmana s atmosférickým svícením a zlověstně pomalými nájezdy na herce). V závěru se pak namísto silné katarze dostavuje únava a tíseň. Díky nenápadným pekelným znamením jako je kratičké probliknutí lebky ve scéně, kdy vypadne proud (musel jsem zastavit film a kousek jej vrátit, abych se přesvědčil, že „to“ tam opravdu bylo), budete mít z filmu špatný pocit a špatné spaní ještě dlouho po zhlédnutí. Vymítač ďábla se tak navenek zbytečně táhne, ale právě díky tomu si v sobě zážitek z něj ponesete mnohem déle než po nějakém šokantním hororu založeném na bezprostřední „viscerální“ reakci. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Melies, DaViD´82, ScreamJay, milicjant, lupuscanis, ScarPoul, doGof..., Jack.Pott, J.Rose, Ajantis, LeoH, fNdEsIECLE, Freemantle (21.06.2006)

Nejlepší horor všech dob? Ani omylem. Nejlepší horor 70. let? Neřekl bych. Největším mínusem je asi délka a značný počet hluchých míst. Čtyři hvězdičky si ovšem film zaslouží, protože v některých momentech dokáže vyvolat skvělé napětí. Atmosféra je přímo pekelná a mladá Linda Blair zaslouží obdiv. Naprosto chápu, že lidé v 70. letech u toho umírali hrůzou. 75% (16.08.2010)