Nō otoko

V jednom z japonských mestečiek riadi neznámi gang, ktorý montuje podomácky vyrobené výbušniny do rôznych zariadení s voľným prístupom pre bežného človeka. Má totiž jediný cieľ. Zapríčiniť smrť s čo najväčším počtom nevinných obetí. Po pár dňoch polícia zatýka prvého podozrivého, Suzukiho Ičiroha. Ten je však iný ako doposiaľ zadržaní páchatelia. Jeho osobnosť a charakterové črty treba dôkladne analyzovať. K prípadu je privolaná Dr. Washiyo. Tá po čase zisťuje, že Suzuki netrpí žiadnou psychickou poruchou. Nakoľko ju nový pacient fascinuje, rozhodne sa spolu s detektívom, ktorý prípady bombových útokov vyšetruje, zájsť ďalej a získať poznatky o Ičirohovy z obdobia detstva a dospievania. Jej zistenia prinášajú odpovede nie len pre ňu samotnú, ale aj pre políciu, ktorá dúfa, že má v ruke skutočného páchateľa. "The Brain Man" disponuje tak prehnane originálnym príbehom, vývojom deja a pointou v rozuzlení, až to "pekné" nie je. Záverečná prešpekulovanosť potešila, ale zároveň na mňa pôsobila akosi zvláštne. Skutočne neviem čo si myslieť. Sledovať tento snímok 123 minút nebolo vysloveným utrpením, no taktiež musím dodať, že ma nijak mimoriadne nenadchol. Priemer. (26.05.2014)

Představte si, že jíte okurku. Její první polovina je velice chutná, ale když se zakousnete do té druhé, tak se vám ústa začnou kroutit do nepředstavitelných tvarů, chce se vám zvracet, ale i přesto je vám líto onu okurku vyhodit. Co teď? Aby ona nechuť zmizla co nejdříve, tak ukusujete co největší kousky a v duchu si říkáte ať už jí je konec. Nějak podobně jsem se u sledování The Brain Man cítil já. První polovina byla super a sledoval jsem jí s velkým zaujetím. Poté přišla polovina druhá a já se snažil některé části proklikat, abych se co nejdříve zbavil mého utrpení. ■ Ještě se musím pozastavit nad vychvalováním hereckého výkonu Toma Ikuty. To myslíte lidi vážně? Tóma je sice skvělý herec a patří mezi Japonskou špičku, ale co je tak chvályhodného na ztvárnění postavy, která je bez emocí a po většinu času se stejným výrazem na tváři. Takovou postavu dokážou ztvárnit i neherci. Jen nebudou mít tak charismatický obličej. Vážně jsem z toho v rozpacích. Tak jak Jirka nechápe, že někdo mohl tento film přeskakovat, tak já nepochopím jak může někdo označit herecký výkon Toma Ikuty za tahouna onoho díla. (10.12.2015)

Až tento film opravdu potvrdil, že Ikuta Tóma je herec prvotřídních kvalit a že povedený Nakacu z HanaKimi nebyla náhoda. Film je napínavý, chytrý, ale hlavně stojí na hereckém výkonu Ikuty, jenž - jak je jasné z první věty - byl prvotřídní. Jeho postava je něco jako L a Light z Death Noteu se špetkou Robocopa. A kupodivu: chci ho domů! Chci ho chovat v náručí a konejšit! :-D Řekněme si to na rovinu, jsem uchvácena, že pan režisér Takimoto vytřískal z Ikuty něco takového, navíc se mi líbil nápad i celkové provedení (kamera, střih, hudba). Není to komedie a někdo by klidně mohl říct, že je to něco velmi zvrhlého. Proto si myslím, že spousta lidí nebude nadšená, jako jsem já. I tak se podívejte, už jen kvůli Ikutovi to stojí za to. (29.09.2013)

Neuvěřitelné! Musela jsem se na hodnocení vyspat, protože kdybych ho psala hned po dokoukání/přeložení, tak bych tu jenom řičela nadšením. No, ne že by mi těch pár hodin spánku pomohlo, protože nadšená jsem pořád a jelikož mě ještě čeká zkouknutí v rámci korektury titulků, tak mi to ještě i dlouho vydrží. Ale k věci. Ten film má atmosféru! Úžasně ponurou a podrženou jednak skvělým Ikutou s kamennou tváří a druhak fantastickou kamerou. A ten příběh... tak hrozně moc mi připomínal Fantoma Opery (teď mám na mysli nejenom film, ale i knihu Susan Kay, v které je popisováno Erikovo dětství), i když byl úplně jiný. Suzuki Ichiro se od emocionálního Erika diametrálně liší. Jeden má duševní a druhý fyzické postižení, ale přesto jsou oba dva stejní. A teď mě napadá, že by se k nim hodil ještě třetí do mariáše. Sloní muž... Tihle tři jsou pro svojí odlišnost vyvržení ze společnosti a všichni tři jsou stejně osamělí. Každý z příběhů je jiný, ale všechny se člověku vryjí do paměti tak, že v ní zanechají nesmazatelnou stopu. (11.10.2013)

Zajímavé, že mně většina, zde nadprůměrně hodnocených, východoasijských filmů nesedne, a u tohoto japonského mixu Batmana a Dextera, ač je tu v modrých barvách, jsem se bavila více než obstojně. Na seriózní kriminálku je to trochu fantaskní (i když ne nadpřirozené), takže to spíš připomíná temnou superhrdinskou story (na asiaty přiměřeně brutální) se zajímavým námětem, několika celkem překvapivými zvraty a slušným zakončením. Jestli je Ikuto Tóma dobrý herec, z jeho bezemoční kreace nepoznám, ale navzdory tomu, že tu většinu času postavou připomíná vysušenou mřenku, tak je v těch pár akčních scénách docela cool. Nějaké mouchy to má, celý ten předzávěrečný střet v té továrně (či co to bylo) už trochu ztrácel tempo a Suzukiho nemesis byla na můj vkus až příliš netradiční (i když dostatečně šílená a zcela bez skurpulí), ale to jsou zkrátka celí Japonci, takže to beru. (29.10.2016)