Nepřítel

V kabátku utkaném ze surrealistického přediva, ozdobeného lákavými tóny hudby se promenuje před divákem Rubikova kostka, kterou málokdo poskládá napoprvé. V pootáčení kostiček na správná místa brání i báječná atmosféra filmu, která diváka připravuje na tradičně pojatou pointu mystery. Pro mě se stal Nepřítel filmem o hledání. Ať již se jedná o hledání jeho smyslu, nebo o hledání našeho nepřítele v nás. Tohle je snímek pro všechny, kteří nesnáší polopatické filmy. Nad Nepřítelem můžete celkem dlouho přemýšlet. (02.12.2022)

Chaos is merely order waiting to be deciphered. Kdo přistoupí na interpretační hru s významy a symboly, nemůže zůstat Nepřítelem nedotčen...a děsivě ohromen. Dennis Villeneuve po bloudění v bludišti, kde se dějové informace skádaly do jednoho komplexního celku, tentokrát snuje pavučinu alegorických obrazů na pomezí snu a reality a zahrává si s divákovým vědomím - po vzoru úvodního citátu však lze v jeho na první pohled roztříštěném filmu najít návod (v prezizně nasnímaných záběrech, v dialozích) na jeho rozšifrování. Nějakou uspořádanou interpretaci nechám až na druhé zhlédnutí, kdy si se znalostí viděného půjde více všímat různých nepostřehnutelných náznaků, ale i tak mohu říct, že se Villeneuve jeví jako jeden z mála dnešních filmařů, kteří dokáží navodit opravdu stísněnou, až repulzivní atmosféru nedovolující divákovi ani vteřinový oddech. Vše je tak dynamické a hrozivě vypjaté, že bych se ani nedivil, kdyby ta temná ambientní hudba a nekonečné podmanivé záběry Toronta někomu přišly spíše humorné (a že lidé v sále se často v těch nejzávažnějších scénách smáli) a na hraně sebeparodie. Pro mě osobně ale jde o jeden z nejpříjemnějších "depresivních" zážitků posledních let, jehož finální záběr má navíc svou podstatou potenciál posílat diváky na kliniku. P.S. A kdo má samozřejmě nakoukáno, bude se všemi těmi nepřímými aluzemi na Hitchcocka, De Palmu, Cronenberga nebo Kubricka bavit tím víc. (25.03.2014)

Bezprostředně po projekci jsem byl jednoznačně zklamaný. Na rozdíl od jiných filmů s neuspokojivým, nejasným závěrem však ve mně Enemy vyvolal touhu zjistit, co se za ním vlastně skrývá. A čím víc o něm zpětně načítám a přemýšlím o něm, tím se mi zdá lepší. Každopádně takový zmatek v hlavě mi už dlouho nějaký film neudělal. (22.03.2014)

Denis Villeneuve je prostě absolutní bůh. Má svůj nezaměnitelný styl a úspěšně se přesnul i do mainstreamu, kde dokáže velice snadno zmást nepozorné diváky. Už pár let víme, že Jake Gyllenhaal se transformoval v herce, co dokáže poctivě zahrát všechno, ovšem počátek byla dvojspolupráce s režisérem v roce 2013. Rozuzlení příběhu rozebírat nebudu, krása tkví v tom, že smysl a parafráze v Enemy si musí každý najít sám, já si film bezostyšně užíval a ačkoliv mi občas přišlo divné, že je ve filmu je vše strašně temné a "dva" hlavní protagonisté na každou skutečnost reagují jako na největší mysterium na světě, nic mi to však nezkazilo na parádním dojmu tohoto velice nedoceněného mindfucku...9/10 (20.12.2016)

A zase tu máme jeden podivně divný utopistický film, který vůbec nedává smysl. Nebo vlastně dává? Zpracováním mi Nepřítel připomněl Dvojníka s Jessem Eisenbergem. Retro-žluto-hnědé barevné ladění je zvoleno skvěle, dodává snímku ještě vyšší level podivnosti:) Myslím, že jasným způsobem nelze snímek interpretovat, ale ti, kdo budou mít zájem, naleznou na internetu spousty (ne)možných a (ne)pravděpodobných teorií a filozofických rozborů. Jake Gyllenhaal nám trošku zarostl, ale v té bundě mu to i tak sluší:) Na konci filmu na Vás doslova vybafne jedna lekačka:) I když jsem docela nadskočila ze sedačky, zároveň mi ten výjev přišel trochu i groteskní. (04.10.2015)