Andrej Rublev

Drama bez větší dramatičnosti, válečné bez pořádné války, historické bez hlubšího zaobírání se historií, film o malíři, který nemaluje... Andrej Rublev je jako báseň bez veršů a více než kde jinde zde záleží na tom, co z něj divák dokáže vymáčknout a hlavně jak si to dokáže užít. Stejně jako v básni bez veršů se dá objevit hluboká poetika, tak i u tohoto filmu dokážu pochopit smrště superlativů skalních přiznivců Tarkovského, sám uznávám filozofický podklad jeho filmů, přitažlivé bizarní dialogy, přezvláštní komponování obrazů a scén i samotné vyprávění obrazem, ale je tady jedno velké "ale". Jeho filmy mě prostě nebaví a zejména 205 minutový Rublev pro mě představoval nefalšované utrpení. Byla to pro mě dlouhatánská nuda, které mě vyloženě přepínala do "úsporného" (apatického) režimu, ze kterého mě jen čas od času vzbudil záblesk nějakého zajímavého dialogu, či filozofické myšlenky, která stojí za úvahu a to je, s prominutím, zasraně málo. 3/10 (23.01.2009)

Tenhle film je jako mnohostěn s mnoha ploškami a mozaikami, pokud se díváme zblízka, ale pořád jde o jedno těleso, pokud poodstoupíme. Tarkovský zpracovává mnohovrstevnou duši nejen Rubleva, ale celé Rusi, vše, čím si v té době procházela, s přesahy do jeho aktuální doby, s mnoha úvahami na téma dobra a zla, aniž by soudil a diváka nutil zaujmout nějaké stanovisko (to dnes taky málokdo dokáže) - a když nám nabídne všechny podle něho potřebné střípky, poodstoupí a ukáže výsledek - ikony. A mne až zamrazí. Navíc je tím přidán další kontrast k doposud černobílému zobrazení. Mimochodem, scény s odléváním zvonu jsou fantastické, a když se u nás na vesnici zavěšoval nový zvon do věže kostela, díval jsem se na něj zcela jinak, než jako na obyčejný kus kovu. --- Historicko-filozofická freska Andreje Tarkovského o jednom z nejzajímavějších mnichů a potažmo malířů ikon ruské historie. Umělecký a vizuálně nabitý, tříhodinový film. DVD: Pokud jde o bonusy, tak na 1. disku najdeme položky Marina Tarkovská o Andreji Tarkovském (2:01), filmografie tří tvůrců a čtyř herců a fotogalerii, na 2. disku pak Z natáčení (5:17), rozhovor s Jurijem Nazarovem (4:27), filmografie sedmi herců a scenáristy a rovněž fotogalerii. Plus nějaké skryté trailery, o nichž příště. Jinak všechny dokumenty mají titulky. (13.07.2019)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Ještě teď cítím v kostech tu sílu. Tak opravdovou, zároveň mnohdy krutou a bolestnou. Jestli nějaký film vypovídá nejvíc o historii Ruska, je to bezesporu Andrej Rublev. K tomuto národu cítím ne nějakou náklonnost, je to spíše přirozený respekt a tenhle snímek mě v tom jenom utvrdil. Hodně silný a zatím bezesporu Tarkovského nejlepší a nejsrozumitelnější film. (21.04.2017)

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa. (09.01.2008)