Tělo mého nepřítele

Tělo mého nepřítele asi hodnotím nespravedlivě, když mu dávám pouze tři hvězdičky. Samozřejmě oceňuji jako vždy charismatického Jeana Paula Belmonda a také hudbu Francise Laie. Jako divákovi spíše většinového typu mi trochu vadilo neustálé střídání mezi přítomností a minulostí hlavní postavy Francoise Lerclerca, což by se hodilo do čistě uměleckého filmu, ale ne do kriminálky. (24.09.2022)

Román jsem nečetl, ale zdá se, že se ho Verneuil snažil převést na plátno do nejmenších podrobností. Jenže to, co v knize nevadí, protože ji čteme kousek po kousku, je nadbytečné u dvouhodinového snímku. Ten by se obešel bez návratů do dětství (papírnictví, škola, kostel), a bez zdlouhavého zobrazování perverzností v nočním podniku pro papaláše. Kniha asi měla být francouzským ekvivalentem Warrenova románu Všichni jsou zbrojnoši královi, jenže nedosahuje její kvality. Lidem stačí fotbal, protože pro ně jsou nepřáteli pořád Němci, zatímco sexuálně zkažení zbohatlíci rozkrádají a ničí. Proti komu bojovat, když tělo nepřítele je pojmenováno "ils", "on", "eux"? (28.08.2010)

Začne to naprosto skvěle, úvodní hudba a stejně tak následná jízda Belmonda s Ch. Gérardem autem (kde to mezi starými známými skvěle jiskří) mě navnadily hodně. Ve střípcích vyprávěné psychologické drama navrátilce z vězení mě spočátku dost napínalo a upoutávalo i druhou vrstvou s jakousi sociologickou studií města v jeho proměnách (směrem nejen k rozkvětu, ale i zkorumpovanosti) od dětství hlavní postavy po současnost. Bylo zde hned několik naprosto skvělých scén jakoby z vyloženě pětihvězdičkového filmu, z nichž u mě vede výtvarně krásně provedená retrospektiva se setkání kluka s mladou slečnou a prodavačem v obchůdku – zakončena pak návratem v čase zpátky, symbolicky znázorněným přejetím po mostě přes visoucí listy stromu. Belmondo zdatně zvládá všechny polohy své postavy, osobně mě tu nejvíc zaujal během nemluvných procházek městěm a zároveň osobitými vnitřními monology (třeba o vládnoucím textilu :D ), které tyto scény doprovázejí. Jenomže v rámci hereckého ansámblu na tom zůstává většinou sám, obklopuje ho sice mj. pár pohledných hereček, ale stejně jako většina zbylých herců, nedokážou mu pomoct utáhnout film s čím dál loudavějším tempem. Pak se začíná Verneuil v jedné scéně vyžívat v odpudivě bizarním striptýzu (který se nakonec jako striptýz pouze tváří), přidává do dění samé transvestity a byť mě celkové vyústění filmu zajímalo nadále (a že si na něj stálo počkat), občas mě to v druhé polovině začlo míjet a zdaleka už jsem nebyl tolik nadšen oproti začátku. Po hodně dlouhé době mě tak Henri Verneuil mírně zklamal, byť naštěstí nejde o žádný velký trapas. Očekávání jsem však měl navzdory zdejšímu hodnocení určitě větší. [60%] (23.07.2022)

Verneuil sa snaží pomerne komplikovanou štruktúrou rozprávania presvedčiť diváka, že točí výborný film. Lenže jednotlivé sekvencie sú natočené pomerne neinvenčne a film akoby postrádal rytmus. Zaujímavá kamera a režisérske hrátky prichádzajú až v závere, ktorý je po tejto stránke vydarený. Že mi však bolo jedno, kto a prečo za tým celým väzí, je chybou režiséra, ktorý nedokázal dodať príbehu na naliehavosti a napätie. Zameniteľná francúzska pásová gangsterka zo 70. rokov. Potešia pekné ženy v nočnom podniku, ktorý Francois vlastní a pri ktorého vedení pôsobí značne naivne, pretože pochopí príliš neskoro, o čo tam v skutočnosti ide. (27.07.2014)

Noblesa staré Evropy, v níž dohasíná 19. století. Obohacené o božského rošťáka Belmonda ilustruje přesně odvrácenou tvář elit a jejich skutečných mravů, jež se konec konců tak moc neliší od toho, jak je v americkém případě zachytil Jack London. Místy až rafinovaný scénář krok za krokem nasvěcuje scénu. A romantický hrdina-mstitel nevybočuje v ničem z všednodennosti své doby. (09.10.2021)