Final Cut - Dámy a pánové

Dám pět. Proč ? Protože když někdo dává filmu svou lásku, tak já mu za to vždy budu oplácet stejnou mincí. Možná by i takovému filmovému sestřihu slušela ucelenější obsahová koncepce, ale z tohoto dílka jde čístá radost z vynálezu zvaného film, že nemůžu jinak, korn když i záverečné titulky se tak krásně poslouchají (27.05.2015)

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Absolutní film. Věřím, že něco takového se v REM fázi spánku honí hlavou opravdovým cinefilům. Emocionálně i vypravěčsky jde o překvapivě funkční experiment, zdárně navozující dojem příběhové kontinuity, a dokonce schopný vyvolat jakous takous identifikaci (s archetypálními romanticko-filmovými situacemi, nikoli s postavami). Pálfiho autorský otisk je nejpatrnější v plném zužitkování situací čpících tou nejfyzičtější člověčinou (nechybí fragment "cukrové" scény ze Sweet Movie) a v podvratném nabourávání seriózních situací zcela nepatřičným záběrem Yody nebo někoho/něčeho podobného. Vlastně jde o trochu nápadnější využití techniky, kterou Tyler Durden v Klubu rváčů vylepšoval dětské filmy. Filmoví fanoušci jistě mohou soutěžit, kdo pozná více snímků (jen bych to příště prosil konat při neveřejném promítání), ale touto aktivitou se zábavností potenciál filmu podle mne zdaleka nevyčerpává. Nedivil bych se, kdyby o střihové skladbě a typech návaznosti záběrů (atmosféra, pohyb, tvar) někdo časem napsal přinejmenším bakalářku. 90% (16.03.2013)

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)

Co se stane, když máte mnoho dobrých či skvělých obrazů a rozřezáte je na malé kousíčky skládačky a pokusíte se ty kousky spojit s těmi ostatními rozřezanými kousky jiných obrazů? Vznikne jedna velká matlanina. Tenhle film je výsledkem toho příkladu s obrazy. Ze začátku jsem dal 3 hvězdy, ale pak jsem si to rozmyslel, protože závěr filmu mě přesvědčil o opaku. Prvních deset minut si řeknete že je to zajímavé. Máte tam snad stovky prostřihů z různých filmů, ale po těch deseti minutách si řeknete, že to není až tak zajímavé. Pak když už ten chaos delší dobu sledujete tak vás to přestane bavit. Závěr filmu je k nevystání a pouštěl jsem ho zrychleně abych ho přetrpěl. Za mě je to pěkně velká slabota. (21.07.2019)