Bojovník

Nechoď tam. Viděla jsem to v kině tisíckrát. Chlápek říká, že je to naposledy a odkrouhnou ho. To je osud. / To není osud, to je cenzura. Kdybych nebyl sám takový fešák, přál bych vypadat jako Alain Delon. Kromě jiných výhod by mi to skýtalo možnost hrát v jakémkoliv filmu a učinit jej svou prostou přítomností bez ohledu na další kvality docela dobrým. Takový, docela dobrý, je i Le battant. Film esenciálně řídký jako mlha pařížských bulvárů, rozháněná směšně malými motorovými vozidly, vystavěný na fousaté historce o propuštěném vězni, zloději nikoliv prostém cti, zašitých diamantech a konkurenční bandě, která by si také ráda přišla po letech odnětí svobody autora loupeže na své. Prostota vyztužená zašmodrchaností nemá vlastní podstatu a vyprávění nezřídka absentuje zcela, ponechávaje film snímání Delonovu poflakování se, ale nepostrádá styl, z něhož cca 60% distribuuje svým charisma sám herec/režisér. Zbytek jde na vrub atmosféře časů, v nichž bylo k uskutečnění telefonátu nutno zaparkovat u krajnice a vstoupit do telefonní budky, a nesmlouvaný zákaz nošení podprsenek. Kůži a to ostatní nastaví Delonovi v průběhu filmu Marie-Christine Descouard, Andréa Ferréol a (stejně jako dva roky předtím) Anne Parillaud, všechny v ohanbí s čímsi, co nemohly nebýt paruky. Jistou osobitost propůjčuje filmu stále patrné Delonovo režisérské diletantství, projevující se v přijatelných vypravěčských hloupostech (např. fotografie zesnulé v jejím vlastním bytě) a neuvěřitelně pitomé práci s repetitivním šansonovitým sountrackem Christiana Dorisse. Říkala jsem ti, že nechci umřít blbá... *kucky* *kucky*... (28.12.2019)

Příběh z edice "Fleuve noir", což je ve Francii takový Harlequin pro muže. Zajímavé je, že v Česku sériově vyráběné příběhy pro ušlápnuté muže nemají velkou odezvu. Nick Carter či Leon Clifton jsou už jen zaprášenou minulostí pro pár šílenců. Ale ve Francii mají Delona, a podle vzoru větší, násilnější a erotičtější vznikl i tento standardní Delonův kousek - erotičtější, protože hééérečky ukazují svoji "petit chat" a chtějí jenom To jedno a hlavně chtějí být vlastněny tvrdými muži; násilnější, protože Delon vraždí jako stroj, a proto je fim i delší. Prostě točím pořád to jedno, tak musím přitvrdit! (04.12.2009)

Zdařilá kriminálka, zas jednou nemusím přemýšlet nad hodnocením, tady jsou to krásné čtyři hvězdy a u mě spokojenost.. Hlavní postava Jacques Darnay v podání Alaina Delona v podstatě nemá chybu, právě byl propuštěn z vězení za loupežné přepadení klenotnictví, no a když se začne hrát o diamanty, hraje se nesmlouvavě.. To je tak, když je přítel převlečená děvka a z děvky se vyklube přítel, navíc s půvabem Anne Parillaudové, kdo by odolal? Po pravdě ani já ne.. (24.11.2020)

Prvy Delonov rezisersky debut som este nevidel, ale hned sa ku mne dostal jeho druhy rezisersky pocin Le Battant, prelozene u nas ako Bojovnik. A musim povedat, ze Delon sa /pri vsetkej ucte/ rezii nerozumie a je ovela lepsi herec nec reziser. Film aj ma akysi pribeh, ale prilis poznat lacne kulisy /najma v interierovych castiach filmu/ a tempo nie je nijako strhujuce.Dialogy su sice dobre, a Delon je pred aj za kamerou, ale nepodarilo sa mu zohnat znamejsie herecke mena, tu hral len Francois Perier /L´attentat/ a samyca Anne Parillaud /Brutalni Nikita/. Nadseny som nebol ani z toho, ze Delon sam premoze celu bandu /to su fakt taki neschopni, ci?/ a ked z tej jednej sceny vyviazol bez skrabanca, tak to ma uz ale vyslovene nasralo. Napisem to rovno - Delon sa prilis hra na Belmonda, ale proste nema nanho, ne, ne. Delon nie je Belmondo, to je vseobecne zname, rovnako ako povedzme Trintignant nie je Gert Frobe, ze jo. Laska samyce k Delonovi je fajn, ale nemusela byt taka mlada, mohli jej kludne par rokov (a na spravnych miestach par kil/ pridat, takto to z jej strany zavanalo pomaly az gerontofiliou, a to je uchylka. Doteraz nechapem, jak taketo svinstvo moze byt v cervenej farbe 40 % (18.08.2015)

"Delonku" lze poprávu považovat za specifický detektivní - či chcete-li "krimi" - subžánr. Fabule občas zaskřípe, scénář zanaříká (závěrečné "přehazování" démantů ve stylu deus ex machina), ale přebírání řady prvků "vážného" hraného filmu tyto občasné lapsy víc než vynahrazuje (špičkový Delon velmi často hraje očima, úsečně sevřenými rty nebo imperativním úsměvem, funkční jsou i prodlevy, jejichž mlčení je vskutku akční). Tradiční černobílé schéma vítězství "bílého" dobra nad "černým" zlem, kořeněné docela slušným množstvím mrtvol,za které by se nemusela stydět ani superrychlá, uměleckou úroveň i její výchozí řemeslo velmi bezstarostně vnímající americká "action", je s úspěchem relativizováno zařazením nanejvýš neschématického hlavního hrdiny, viditelně šitého na míru delanovské poetice a osobnosti vůbec. Zdá se, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v této filmové, divácky mimořádně úspěšné minisérii znovunalezl Delon sebe sama v míře a dosahu,který se zdá být dvacet a více let poté stále zřejměji klasicky nadčasovým. (22.07.2008)