Bojovník

S obličejem hezounka se může stát herec hravě idolem dam a dívek v romantických rolí, ale pan Delon te néééé. To je jinej mačos, takovej drsňák obecnej, nevím o kolik se díky tomu ošidil o srdcí slečen a paniček, ale zase získal to moje. V téhle kriminálce mě sednul dokonale a díky i v mládí krásné Anne Parillaud jsem ochoten tehle vydařené kriminálce odpustit jistou vláčnost ve druhé polovině filmu. Sice trošku žárlím, že se tam Delon vyspal s Anne Parillaud a kvůli tomu jsem chtěl ze žárliosti strhnout hvězdu z hodnocení, ale nebudu tady dělat žárlivé scény. Taky to vysvětluje tu délku filmu. On tam spal asi se třema holkama a za 90 minut to nezvládnu ani já, natož DELON, proto těch 120 minut a ta vláčnost v ději. (22.07.2007)

Bohužel musím dodat, že Bojovník je sice popis staré dobré Francie a i na prahu padesátky vypadal A. Delon pořád skvěle a ve výborné formě, leč se jedná o film zbytečně sáhodlouhý. Darnay jezdí od přítele k příteli, od známému ke známému, nikde v podstatě nic nevyřeší a když se ocitne náhodou u nějaké ženské, tak ji přefikne. Takové charisma by chtěli mít asi mnozí chlapi. Posledních dvacet minut, možná půlhodinka stojí za to, protože už jde konečně do tuhého, ale do té doby je to často nuda doprovázená postelovými scénami nebo nezáživnými dialogy. (06.09.2021)

Sotva chladnokrevný Alain Delon opustí vězení, tak má v patách gangstery a policii, kteří chtějí vědět, kde má z loupeže schované diamanty v hodnotě šesti milionů. Delon tu sebe podruhé režíroval a podílel se na scénáři. Obsadil opět také svoji tehdejší přítelkyni Anne Parillaud ( je k nakousnutí ) a v roli komisaře zazářil Pierre Mondy...."Žena, pomuchlanej pršák, zhasínající cigára...nekoukáš moc na televizi...Colombo!... Nevím o čem to mluvíš!" Dabing Pavla Trávníčka sedí k Delonovi jak prdel na hrnec... "Byl jsem do ní vážně zabouchnutej, ale v životě bych jí neprozradil, že ty diamanty jsou ve skutečnosti na hlavní poště v Riu. Příliš jsem si toho v životě prožil, než abych někomu důvěřoval..." (20.10.2023)

Nechoď tam. Viděla jsem to v kině tisíckrát. Chlápek říká, že je to naposledy a odkrouhnou ho. To je osud. / To není osud, to je cenzura. Kdybych nebyl sám takový fešák, přál bych vypadat jako Alain Delon. Kromě jiných výhod by mi to skýtalo možnost hrát v jakémkoliv filmu a učinit jej svou prostou přítomností bez ohledu na další kvality docela dobrým. Takový, docela dobrý, je i Le battant. Film esenciálně řídký jako mlha pařížských bulvárů, rozháněná směšně malými motorovými vozidly, vystavěný na fousaté historce o propuštěném vězni, zloději nikoliv prostém cti, zašitých diamantech a konkurenční bandě, která by si také ráda přišla po letech odnětí svobody autora loupeže na své. Prostota vyztužená zašmodrchaností nemá vlastní podstatu a vyprávění nezřídka absentuje zcela, ponechávaje film snímání Delonovu poflakování se, ale nepostrádá styl, z něhož cca 60% distribuuje svým charisma sám herec/režisér. Zbytek jde na vrub atmosféře časů, v nichž bylo k uskutečnění telefonátu nutno zaparkovat u krajnice a vstoupit do telefonní budky, a nesmlouvaný zákaz nošení podprsenek. Kůži a to ostatní nastaví Delonovi v průběhu filmu Marie-Christine Descouard, Andréa Ferréol a (stejně jako dva roky předtím) Anne Parillaud, všechny v ohanbí s čímsi, co nemohly nebýt paruky. Jistou osobitost propůjčuje filmu stále patrné Delonovo režisérské diletantství, projevující se v přijatelných vypravěčských hloupostech (např. fotografie zesnulé v jejím vlastním bytě) a neuvěřitelně pitomé práci s repetitivním šansonovitým sountrackem Christiana Dorisse. Říkala jsem ti, že nechci umřít blbá... *kucky* *kucky*... (28.12.2019)

Diamanty jsou věčné, a stejně tak galerie samotářských a tvrdých elegánů klasika Alaina Delona, který ani tentokrát nehodlá jen tak složit zbraně do klína. Čtveráckému pistolníkovi, ptáčkovi zpěváčkovi, nedotknutelnému veřejnému nepříteli č. 1 v obleku nažehleném, v rozhalené bílé košili, s letmě odhalenou hrudí, dýchají na záda živly podvratné. Je třeba ohlédnout se zpět a srovnat nevyřízené účty odpočítáváním minulosti. Svým úsměvem potutelným, pln nasazení, jest terčem informace cenné. Rivalští kumpáni nedočkavě vyčkávají, až ukáže prstíkem na skrýš mamonu. Pohled tváře delonovské přitahuje, neodolatelně probodne zjihlá srdce každé z přítomných dam, vzápětí něžně strhne i jejich neprůsvitný šat. Pro potěchu svou i ostatních mužů, nechává Anne Parillaud, svou oblíbenou, v zásadě na Evu oděnou. Revolver zpívá ukolébavku zloduchům dotěrným. Kdo si první uždibne z lupu klenotnictví, ochutná tvrdost diamantu a bude si lebedit v bavlnce? "Alain Delon je ten nejbohatší z bank nad Seinou," se snídaní u Tiffanyho, po boku své "mademoiselle de Paris" s diamanty netknutými svitem odhalení. Čest lupiči hájeném v ráji dalekém. (06.08.2014)