Povídka o policajtovi

Policejní inspektor a chladnokrevný zabiják. Dva protipóly a jejich vzájemný vztah, který vytváří základní linii celého příběhu. Zpočátku běžný vztah neodlišující se o jiných vztahů takovýchto postav. Ovšem v průběhu vyšetřování a odvíjení děje se tento vztah mění v něco jiného. V něco, co běžně nebývá zvykem. V podivný vztah, ve kterém se oba navzájem respektují, navzájem se uznávají, a dá-li se to tak říct, do určité míry i váží. Dva vynikající herecké výkony řadí tento film mezi opravdové perly filmů s krimi tématikou. (08.08.2008)

Tahle kriminálka nestárne, pořád je výborná, ode mne bez připomínek.. Alain Delon zahalený cigaretovým dýmem je v roli inspektora Borniche skvělý, moc se mi líbí, no a Jean-Louis Trintignant jako vraždící monstrum tak přesvědčivý, že mi z něj a jeho ledových očí běhá mráz po zádech ještě teď.. Film, ke kterému se vracím, dnes večer potřetí.. Pochvalu zaslouží i velice příjemný dabing, zejména Josef Abrhám a Josef Vinklář odvedli znamenitou práci.. (23.08.2023)

Od tandemu Jacques Deray, Alain Delon a zde ještě Jean-Louis Trintignant divák očekává / právem /, kvalitní krimi zážitek a ten se divákovi samozřejmě dostane měrou vrchovatou. Vlastně je to stejný, jako když holky ode mě očekávají / právem /, kvalitní erotický zážitek a ten se holkám samozřejmě dostane měrou vrchovatou. Jen některý husy to asi ještě neví, nebo co a klidně si mě dovolí poslat do hajzlu, když je balim. (21.05.2008)

Na můj vkus možná až příliš pomalá kriminálka, jejímž hlavním trumfem je metodická policejní práce, sem tam proložená krátkou, nervy drásající akcí. Jacques Deray nacpal do 107 minut subjektivně snad dvě a půl hodiny úmorného pátrání. Za fakt že se mu celý koncept nerozpadl pod rukama vděčí nejen výbornému Delonovi, ale i ještě lepšímu Trintignantovi. A taky atmosféře, která kolem nich houstla snad sama od sebe. Zasazení do retra, možná poplatné předloze, scénář nevyužil jak bych si přál a odepřel mi možnost vidět autentický neo-noir z Francie sedmdesátých let. Režisér jen do děje zakomponoval jisté nostalgické vzpomínání na dobu, kdy policajt i zločinec ke svým profesím chovali něco jako vzájemný respekt. Nejsem si jistý nakolik je to na místě, ale vhledem k úchvatnému herectví obou hlavních postav mi tahle myšlenka připadala úplně přirozená. (12.11.2013)

Přišlo mi to vyprávěné divně na přeskáčku, nesouvisle, Není třeba jasné, kolik od různých situací uteklo doby. Třeba barman je na policii zmlácený, ale když k němu přijde Buisson s lupem, nemá barman ani škrábnutí. Některé věci mi přišly nelogické - jak to, že policajty nenapadlo, že ke schůzce u černého auta může Buisson přijet autobusem? Navíc mi celou dobu a ke konci obzvlášť vadil ten neskrývaný obdiv k vrahovi, kdy policista k němu cítí jakýsi respekt či snad přátelství a tvrdí, že Buisson byl hodný. Tak to pardon, ať to jde vyprávět pozůstalým po těch zastřelených dělnících nebo zastřeleném policistovi na hlídce. Navíc mi to nepřišlo ani nijak psychologické - komisař lítal nahoru dolů, dělal začátečnické chyby (jasně, půjdete do baru oznámit, že hledáte toho a toho, aby byl zločinec předem varován), ale skutek utek, přitom mohl mít Buissona už pětkrát za mřížemi. A samotný Buisson prostě někam přišel většinu lidí postřílel, shrábl prachy a šel dál. Tomu žádná velká psychologie žel neříkám. (18.08.2024)