Povídka o policajtovi

Ze začátku to vypadá naprosto skvěle. Alain Delon je jako správný policajt prostě klasicky dobrý, ale Jean-Louis Trintignant je jako grázl naprosto skvělý. Bohužel tím jak snímek graduje, se z toho... no vlastně ta gradace se z toho vytrácí a finále mě spíše zklamalo a ty pocity mi vydržely především. Škoda. (06.01.2017)

Nezbývá mi než se připojit ke Gemini. Syrovost příběhu z prvních poválečných let Čtvrté republiky, výpravou dokonale postižené prostředí i souboj na stříbrném plátně dvou výrazných osobností francouzské kinematografie hraného filmu - Delona a Trintignanta - po prakticky padesáti letech od premiéry, mrazí - námětem, dějem, hereckými výkony - i hřeje - dokonalou profesionalitou nesenou amatérským nadšením - zároveň. Slovo klasika je tu víc než na místě. (09.03.2024)

Epilóg daného titulu Flic Story, mi nakoniec prišiel asi i oveľa viacej zrozumiteľnejším, než zrovna povedzme celá predchádzajúca »reklama na cigarety«, a to teda konkrétne z priameho pohľadu ústredného protagonistu Rogera Bornichea - prehrávajúceho sa inšpektora, z ktorého sa vskutku nielenže akosi neustále strašne vznášala akási dymová clona, ako z nejakého fabrického komína, ale zároveň ešte popritom všetkom dokázal i naraz fajčiť a rozprávať, až mi to normálne pripadalo práve iba tak, že mal tie cigarety doslova nalepené o ústa, pretože mu skrátka nebolo niekedy ani poriadne rozumieť, čo si to vlastne stále melie popod fúz; jednoducho povedané: rozhodne to podľa môjho názoru predstavovalo rušivý charakter, kedy sa už pomaly prestalo myslieť i na ostatné filmové zložky, akými sú strihová skladba & scenár, ktoré väčšinou bývali len odsunutými na vedľajšej koľaji: nebola im venovaná dôkladnejšia starostlivosť; najmä čudnému, «scenáristickému kreditu», ktorý si mimochodom svoju SIM kartu premrhal na toľkých nonsensových faux pasov, až tým určite začala strácať na vierohodnosti, k čomu sa tradične pripájala aj pomerne dosť chabá montáž, že francúzsky režisér Jacques Deray, zrejme iba počúval samé rozkazy od francúzskej hereckej hviezdy a producenta v jednom: ALAINA DELONA, keď si vonkoncom príliš nevšímal ani toho, „koľko prešľapov obsahoval jeho titul,” proste ani nijako extra zvlášť zase nedokázal odporovať, [resp. obhájiť si svoj osobitný názor] tomuto ústrednému predstaviteľovi, ktorý si v podstate robil, čo uznal za vhodné, a čo by podľa neho malo fungovať, no nefungovalo - maximálne ledva tak na 60%. • A možno nebyť jeho náprotivku, stojaceho na opačnej strane barikády, Émilea Buissona, alias naprosto šialeného a psychopatického zločinca, a k tomu i sériového vraha v pomere: 2v1; v charizmatickom stvárnení J-L Trintignantom, tak pevne verím tomu, že by bol celkový výsledok predsa značne rozpačitejším, než v skutočnosti už i tak je, pričom ani jemu nebola dejová osnova vždy priaznivo naklonenou. • Čakal som omnoho viac, ako sa mi naostatok dožičilo, čiže nemôžem ani poprieť, že by som nebol vôbec sklamaným, ba úplne naopak: prevládajú rozporuplné pocity s tým dôvetkom, že ak by sa dajme tomu ihneď vymenila táto »francúzska hviezda« za inakšiu, rovnako jasne žiariacu h-v-i-e-z-d-u [napríklad v podobe Lina Venturu atď], tak som si priam istým v tom zmysle, že presne vtedy by už konečne začala prevládať podstatne väčšia spokojnosť v rámci celku, pretože by sme sa sústredili aj na inakšie veci, než len prezentáciu tabakových výrobkov na samotný úkor rozprávania daného príbehu, čo bol bohužiaľ akurátne tentohľa prípad! PS: dve klasické "béčka" si išli po krku snáď podobným spôsobom, ako klasickí animovaní predstavitelia v náležitých podaniach kocúrom Tomom a myšiakom Jerrym, a teraz zostáva už len správne [z]odpovedať na 2 otázky, koho z nich predstavoval Tom, a kto následne toho Jerryho? (23.03.2024)

"My, když někoho hledáme, tak pro jeho dobro." Tak tohle, inspektore Bornichi, znělo hodně vtipně i v sedmdesátých letech. On se totiž šestatřicetinásobný vrah Buisson těžko touží schoulit do policejní náruče. Já se mu ani nedivím, když policisté fackují a rozšlapávají brýle i pouze domnělým svědkům. Takže tu máme poldu, který honí vraha a já se přiznám, že jsem si žádné filmové orgie neužil. Polda je sice celkem fajn, vrah se s tím vůbec nepáře, ale že by mě něco donutilo poldovi přistavit žebřík a vrahovi podrazit nohy, tak tak moc mě to tedy do děje nevtáhlo. Nicméně inspektorův nepříliš zdařilý skok na střechu mě hodně pobavil. (20.07.2016)

Na můj vkus možná až příliš pomalá kriminálka, jejímž hlavním trumfem je metodická policejní práce, sem tam proložená krátkou, nervy drásající akcí. Jacques Deray nacpal do 107 minut subjektivně snad dvě a půl hodiny úmorného pátrání. Za fakt že se mu celý koncept nerozpadl pod rukama vděčí nejen výbornému Delonovi, ale i ještě lepšímu Trintignantovi. A taky atmosféře, která kolem nich houstla snad sama od sebe. Zasazení do retra, možná poplatné předloze, scénář nevyužil jak bych si přál a odepřel mi možnost vidět autentický neo-noir z Francie sedmdesátých let. Režisér jen do děje zakomponoval jisté nostalgické vzpomínání na dobu, kdy policajt i zločinec ke svým profesím chovali něco jako vzájemný respekt. Nejsem si jistý nakolik je to na místě, ale vhledem k úchvatnému herectví obou hlavních postav mi tahle myšlenka připadala úplně přirozená. (12.11.2013)