Rozkoš

Parádní. V záplavě “komedií” s nosem Anny Polívkové v hlavní roli se snadno ztratí informace o existenci zajímavých filmů, jako je tento. Dostal jsem se k tomu čirou náhodou a upřímně mě to mrzí, že o Rozkoši není alespoň mezi skalními fandy filmu (jako jsem já) lepší povědomí. Zasloužila by si to, je to pastva pro dotčené smysly. (23.04.2020)

Zatímco dokumentaristicky roztěkaná první část Zoufalců připomínala filmy režisérčiny učitelky Věry Chytilové, Rozkoš, klinicky chladná (de)konstrukce anestetizovaných vztahů, v sobě má něco z rané tvorby Atoma Egoyana (Chytilovou ale nadále vnímám ve feministickém podtextu – většina mužských postav jsou nezodpovědní a nepraktičtí trubci). Postavy, které mají „takový permanentní pocit neradosti“, se sobě v pomalém, dramaturgicky kolážovitém vyprávění odcizují v prostředích laděných do barev stejně nevlídných, jako jsou moderní vztahy (chladná modř, jedovatá zeleň). Určující znaky doby nicméně Rudolfová nevystihuje s pomocí prostředí a akce do něj zasazené, ale skrze lidi a jejich vztahy. Kamera se drží v blízkosti postav, intimita je nadřazena přehlednosti. Podobně jako dostává prohlubování několika motivů (hledání výrazu, hledání štěstí) přednost před pravidelným rytmem vyprávění ( „refrén“ se spermiemi a vajíčkem to nezachrání). Mnohoznačné kompozice, které utkví v paměti (Milena v záplavě televizních obrazovek), moc nepřiléhají k ostatním záběrům a atmosféru z nich se režisérce nedaří přelít do zbylých částí filmu, které stojí na nenucené interakci postav a nevyumělkovaných dialozích. Právě ty nejlépe postihují naléhavou potřebu obhájit své místo ve světě. Artová nadstavba vedle nich působí strojeně, místy až jako rádoby-sofistikovaná parodie artfilmů. Rudolfová sice i napodruhé zaujala, ale nemyslím si, že k postihnutí světa tvůrčí impotence, neplodných vztahů a adoptovaných vášní zvolila tu nejvhodnější formu. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Marthos, Sandiego (07.08.2019)

Film je svou náladou a originalitou praacování velmi dobrým příslibem do budoucna, ale je jen na slečnně režisérce, zda ůstane jen u příslibu. Je to tak, že film první polovinu baví jak na pohled, tak obsahem, ale zůstává jen u nenaplněného očekávání. Film se tuto stagnaci dynamiky snaží vynahradit na náhle překotném ději, ale sebe více milenců či mrtvol tohle už nezachání. Plavba po hezké, ale moc klidné vodě. Hrecké výkony jsou velmi dobré, až na opilého čerstvého otce Budaře, to mu vážně nevyšlo. (09.06.2014)

„Taková je doba.“ „Takže kdyby byl komunismus, tak ty budeš estébák?“ Vynikající český film o tom, že osobní problémy jsou důvodem toho, proč se někdo chová jako sráč, ale nejsou omluvou toho, proč se někdo chová jako někdo sráč. ;) A o jedné velmi chytré, ale nepříliš samostatné ženě, která mezi takovými získává zkušenosti a snaží se mezi nimi nejen přežít, ale taky něco žít a cítit. V mnohovrstevnatých dialozích se rodí myšlenky, které vytvářejí vazbu mezi scénami. Záměrná tragikomedie artového podtextu, který se vtipně vepsal snad do každé kulisy (detaily jako březové kmeny u polic nebo vlk na povlečení pobavily ještě víc než televize s křečkem), podtrhuje ironičost dialogů, myšlení i způsobu přežívání hlavních aktérů. Plodková je bezprecedentně výborná, struktura filmu, režie i kamera perfektní. (17.12.2022)

"Vichrovinka z hor". Kdo ví, z jakého uměleckého podhoubí Jitka Rudolfová pochází, tak je mu jasné, o čem mluvím. Pamatuji, jak před cca 15 roky jsme si s kamarádem dělali legraci z Jitčina pseudouměníčka promítaného v Klubu na Rampě a tohle se veze na podobné vlně. Oceňuji překvapivou obrazovou kompozici, která nejednou potěší estétovo oko, je fajn, že film je oproštěn od nudného klišé, ale jinak scenář, chcípácky se plácající se od ničeho k ničemu, prostě nebrat. Nedělal tomu náhodou dramaturga Vachek? Po třiceti minutách už mi, slovy hlavní protagonistky, šly na jazyk slova "Už mě to tady nebaví." (17.05.2014)