Snílkové
On peut toujours rêver
One Can Always Dream
Režie:
Pierre RichardScénář:
Pierre RichardHudba:
Alain WisniakHrají:
Pierre Richard, Smaïn Fairouze, Edith Scob, Pierre Palmade, Jacques Seiler, Nathalie Auffret, Jacques Nolot, Véronique Genest, Marc Fayolle, Mouss Diouf (více)Obsahy(1)
Charles de Boilesve, tiskový a průmyslový magnát, je kvůli svému impériu přezdíván "Císař". Cítí se zcela osamocen uprostřed své snobské rodiny, která se mu již zcela odcizila. Charles se nemá rád, nedokáže se usmát a touží po jediném - přátelství, lidskosti a upřímnosti. Jednoho dne, když opět nedokáže odolat skryté mánii a jako kleptoman krade zboží ve velkém supermarketu, je přistižen in flagranti a veřejně zostuzen mladým arabem Rachidem Merzahouim, holičem ze Chatillonu. Ochranka samozřejmě "Císaře" ihned pustí a naopak si zchladí žáhu na Rachidovi. Osud dal tyto dva muže dohromady a Charles této výzvy uposlechne. Přitahuje ho Rachidova živelnost, energie a drzost. Pozve ho do svého světa, představí rodině, vezme ho do luxusních sportovních klubů, ale Rachid má v sobě příliš upřímnosti a sebeúcty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Zajímalo by mě, jak daleko od pravdy budu, když teď napíšu, že ve filmu Snít můžeme vždycky vidím až příliš nápadnou podobnost s o dvacet let mladšími Nedotknutelnými. Možné je všechno. Jisté ale je, že Pierre Richard se mi coby znuděný miliardář, jehož koníčkem je kleptomanie, líbil moc. Jeho proti/spoluhráč Smaïn nebyl horší, humor se vezl na jemné, tiché a takřka posmutnělé vlně, a scéna z Louvru byla až dojemná. Dobrý dojem mi vlastně kazil jen plešatý špeh v baloňáku, který na příkaz Císařovy rodiny sledoval noční tažení hlavních hrdinů a počínal si přitom náramě nablble. ()
Polovinu filmu jsem se zdráhal uvěřit označením filmu za komedii. Teprve co dostane postava plešatého detektiva více prostoru začnou se dít věci, u kterých se člověk pobaví. Tento film je tedy nutno brát hlavně jako jakousi sebereflexi Pierre Richarda o tom jak bohužel všichni stárnem a né každý prožil svůj život tím co jej bavilo. Závěrečné opětovné shledání dvou přátel mě dokázalo náležitě zahřát. 50% ()
Jeho život je pohádka, ale i ten nahoře někdy... už nemůže snést v ústech pečená holoubátka. Šíleně smutný rezident moci. Hoře mu stoupá do nosu. Zahoří. Po lidsky deštivém dnu, zážitku v rozevláté čtvrti. Brodit se kaluží. Toulat se se čtvrťákem. Nazout si boty všednodenní ulice. Jako to svého času měli pan Viola a Claudie. A když steak, tak kousnout si i do kosti, tvrdé etapy, s patkou chleba. ()
Pro mě je tahle (ne)komedie docela velký zklamání. Od Pierra Richarda jsem čekal, že předvede nějakou legraci, ale on se celou dobu tváří jak na pohřbu. Humoru je tu celkově strašně málo a spíš se celym filmem od první do poslední minuty táhne taková melancholická nálada. Nejvtipnější ze všech tak byl asi Jacques Seiler. ()
Opozitum Perrina z Hračky se postupně přerodí v Perrina. Jenže ten přerod je celkem nemastný, neslaný a hlavně ne příliš záživný. Smaïn je mnohem lepší zpěvák a bavič než herec, takže Richardovi chybí partner. Navíc jsem z Richardových filmů zvyklá slýchat Cosmovu luznou hudbu, Wisniakova stojí za houby. Takže tou nejlepší scénou zůstává Richardův zpěv „La Bohème." ()
Reklama